středa 7. prosince 2011

98 Mostar

Hola hej, vítejte na mojem super čuper novém blogu který je naprosto stupidní-reklamy-a-automatické-přesměrování-na-krásná.cz-portál-po-odhlášení-z-adminu-less. Zkopírovala jsem sem všechny články od té doby, co jsem odjela a dokonce jsem u nich zfalšovala datum, aby to vypadalo, že tu píšu celou dobu. Můj starý blog, na www.jaamealterego.blog.cz, nicméně stále existuje a pokud vás echt zajímá, jaké to bylo když jsem byla hodně zamilovaná a psala filosofické články mnohem závažnější než píše třeba taková Fagi (protože Fagi nemá problém) a pokud se chcete prokousat všemi těmi reklamami, stále tam číhá.

Nyní, co nového v Mostaru.
Tento článek bude mít dvě části, první bude veselá (o tom, co se stalo nejdřív) a druhá bude smutná (o to, co se děje teď). Čtěte, co je vám libo, pravda stejně není nikde.

Posledně jsem skončila těsně před večeří na den Díkůvzdání. To bylo něco ohromného. Snědla jsem asi dvacet miniaturních porcí úplně jiných jídel. Bylo to v rámci kulturního týdne Severní a Jižní Ameriky a Skandinávie (dohromady to je proto, aby jich na to nebylo málo). Takže po kombinaci neuvěřitelných jídel a pro změnu něčeho, co není čevapi, jsme slyšeli vtipné přednášky o všech možných státech zakončené videem o našich Skandinávcích coby Vikinzích, jak na papírové lodi s papírovými pádly v jedném prádné učebně plují do zemí všech ostatních, kteří se na kulturním týdnu podíleli a s využitím typických stereotypů o jednotlivých národech usuzují, že by bylo nejlepší se zase vrátit do sauny Skandinávie. To bylo hrozně milé a cítila jsem se potom jako na UWC.
Potom byl pátek a já jsem měla režijní náladu. Točili jsme to video, na které se chystám skoro od začátku, co jsem tady, myšlenka, co mě napadla při pohledu na jedno hodně zaneřáděné místo tady. Měla jsem už přesný scénář (jakoře krátký pohled do kamery, potom zvedne ruku o dva centimerty, střih, zoom, kamera sjede dolů a tak...), lidi do týmu, asi dvě hodiny jsme si strašně užívali, smáli se a měli možná i pocit, že to k něčemu vede, teď mám materiály a potřebuju se dostat k funkčnímu počítači a zpracovat do to minutového videa. Nejspíše to nebude tak dobré, jak jsem chtěla, každopádně jestli to bude aspoň podobné tomu, jak jsme si představovala, budu celkem spokojená.
Potom jsme měli zkoušku představení s Oliverem a mi se nějak vůbec nechtělo hrát, za to se mi hrozně chtělo režírovat, tak jsem kolem Olivera pořád poskakovala a pořád říkala, co jak má dělat a říkat a on na to reagoval a vygradovával a tak jsem z toho měla hroznou radost.

Potom začlo peklo každodenních hodin divadla. Sněženka nenávidí Olivera a tím to schytává celá naše skupinka. Je to takové Dividlo. Prostě se vyskytl někdo, kdo musí být vždycky, byť neoprávněně, ten nejhorší. Nebo potom taky já neumím říct jednu větu. A když už jí říkám tři hodiny (to není nadsázka) a pořád ji neřeknu správně a Sněženka mi pořád odmítá vysvětlit, jak si tedy přesně přeje, abych to řekla, tak už na to nemám a skoro brečím. Až na to, že já nikdy nebrečím. Protože jsem ten nejdrsnější patnáctiletý kluk na světě.

Abyste věděli, škola je tady dost podstatnou součástí mého života, takže, možná to bude vypadat trochu prázdně, pokud nezmíním, že jsem jeden týden každý den strávila pár hodin zjišťováním různých údajů a psaním prací do historie. Je to hrozně těžké a obávám se, že to nebude úplně skvěle ohodnoceno, nicméně můžu říct, že mě to docela baví.
Pak jsou tu třeba předměty, které mi vůbec nejdou. Celkově nemám moc dobré výsledky. Respektive, převedeno na české poměry, procházím s trojkama, asi tak.
Ale vzhledem k tomu, jaký je tady všeobecný přístup místních ke školním výsledkům, jsem docela loser. Rozhodně bych se nehádala s učitelkou, kdybych dostala 6 (1-7, sedmička je nejlepší), že kdo jiný tím pádem může dostat sedmičku, když ne já.

Ve středu se stala úžasná věc - druhý záblesk UWC. Druháci pro nás připravili takovou show, ale takovou, že jsem se málem počůrala smíchy. Byla to snad víc než hodina strašně vtipných scének o tom, jak tady žijem a potom byl strašně příjemný večer v hospodě,vypadalo to, že se všichni máme hrozně rádi a my jsme pomalu plánovali, co připravíme pro naše druháky.
Pomalu jsem se blížili k rezidenci a před ní stálo pár lidí, přestože bylo poměrně chladno. Dženita celkem histericky řekla, že ani nemáme chodit dovnitř a když, tak rovnou do svých pokojů. Za celý večer útržkovitých informací jsme se akorát dověděli, že se někdo vloupal do jednoho pokoje tady, ukradl spoustu hodnotných věcí, peněz, izraelský pas (a to je hodně špatné, protože získat ho zpátky, navíc v Bosně, je nereálné), byla tu policie.
Od té doby se vlastně všechno točí kolem toho, co chvíli nějaké shromáždění, diskuze, emaily, teď máme na chodbě sekuriťáky a nemáme vycházet po večerce z pokojů (třeba do kuchyně nebo tak), ředitelka si zve různé studenty a ptá se jichna všechno možné a mezi studenty se šíří teorie.
Předtím se třeba daly dělat naše studysešn, dvacet náhodných lidí v jednom pokoji se učí (stěžují si na školu a jedí čínské polívky) nebo kino (po hodinové procházce za účelem koupit co nejšiřší spektrum různých chipsů a sladkostí vidět tři filmy prokládané nekonečnými diskuzemi na téma, na co se teď budem dívat?). Ale teď už to nějak nefunguje.

Mordy v divadle pokračovaly a potom přišla zpráva z Kosova, že náš projekt vybrali na mezinárodní konferenci a my tedy s norským Rolfem a německofrancouzskou Lucy můžem zadarmo jet obhajovat naše ekologické názory. Jediný problém je, že je to ve stejný den jako Winter Art Festival, na kterém máme hrát s divadlem.
Upřímně se mi už nechce znovu procházet těmi pěti dny, během kterých jsem se snažila, co jsem mohla a ani na chvíli jsem nepřestala doufat, že mi cesta do Kosova vyjde. Jsem si jen pořád jistá, že jsem v právu a že jsem jednala se všemi slušně a že argumenty jdoucí proti mě se zjevily úplně náhle (z jiných, které nebyl problém vyvrátit), až když jsem se zeptala: "Takže to tedy není na mně, abych se rozhodla?"
Mám pocit, že už mě asi nic nerozhází. Ne po tom, co mi Peter Lorenz - hrdina článku o project weeku, klaunství a všeho, z čeho jsem tady doposud měla radost - řekl svůj názor na to, jak bych se měla rozhodnout a když jsem se ho zeptala, jestli chce vědt můj, řekl, že ne, že ho to nezajímá, že mi jen chtěl říct, co si myslí on. A rozhodně ne po tom, co mi koordinátorka tady řekla, že je zklamaná, že national comittee vybrala mě, když já evidentně nejsem člověk, který hodlá podporovat školu. Ale nemám si to brát osobně.

Přála bych si, aby se to od toho "Pomalu jsme se blížili k rezidenci..." nestalo. Ačkoliv, je to vlastně velmi zajímavá zkušenost...

Za pár dní ještě napíšu a bude to něco strašně pozitivního. Stopro.