VOLUME II, Mostar 72, sorry

Prostě vůbec nešlo psát.

Asi jste si všimli. 

Je mi smutno, tak příjemně nostalgicky, ale smutno, všechny bych vás ráda viděla. Mám trochu problém kombinovat Ostravskou a Bosenskou Veroniku.

Meanwhile in Hercegovina:

Následkem přírodní katastrofy překvapivě nebyly záplavy, nýbrž pětitýdenní rozvrh zahrnující soboty. Všeobecná únava a samovolný bojkot našich mozků a vůbec všech buněk vygradoval tu poslední sobotu, kdy se nedopatřením nestihla doručit snídaně na rezidence dříve, než studenti odešli do školy a potom se neservírovala ani ve škole. Po několika hodinách výuky, kdy se začaly ozývat první kručící pupky podporované soprány a baritony demoralizovaných dětí, ruply ředitelce nervy, křičela, smála se, křičela a potom nám přišel email, že další sobotu se už výuka konat nebude.

Měli jsme Variety show, sehrávali jsme scénky o našich druhácích, myslím, že to dopadlo docela dobře, většinu času se všichni bavili a pár až příliš drsných vtípků všichni přehlédli. 

Potom se uskutečnil nás kulturní týden. Bohužel jsem moc nestihla program ostatních zemí, poněvadž jsme klasicky měli každý den odpoledne divadlo. Československý den začal už ráno, kdy jsme pouštěli asi šedesát dílů Pata a Mata ve studovně. Měla jsem radost, že se pár lidí fakt posadilo před plátno a potom se třeba hodinu nemohli odtrhnout a měla jsem ještě větší radost z toho, že mezi nimi bylo pár učitelů.

Na odpolední morbidní storytelling - chtěla jsem vyprávět Otesánka a potom pustit Švankmajerův film, přišel jen Jeffrey, takže jsme se dívali ve třech (s Betkou, Slovenkou) a druhý den se celonoční promítání zvrhlo ve sledování stupidní Německé komedie. Když asi ve tři ráno došlo na Pelíšky, shodou okolností byla vzhůru ta samá trojice lidí jako den předtím. Takže teď je Jeffrey docela nadopovaný českou kulturou (průběžně doplňuju další zcela zásadní věci, třeba Samotáře).

Potkala jsem žluté auto s pražskou espézetkou. Strčila jsem jim za stěrač vzkaz s telefonním číslem, ale neozvali se. Pražáci.

Strávila jsem skvělý den s Colleen (Američankou..) ze školy jsme si šly lehnout do parku a povídaly a povídaly, až jsme skoro zapomněly na čas... já jsem potom utíkala na hodinu divadla a když jsem asi po čtyřech hodinách vyšla ven, zrovna první člověk, kterého jsem potkala, byla Colleen. Tak jsem šly spolu na rezidenci, cestou koupily několik lilků, baklážánů, padlidžanů a eggplantů a potom si uvařily výtečné jídlo (složené částečně z lilků, baklážánů, padlidžanů a eggplantů), zapily ho výtečným pivem (den svatého Patrika, všichni se chovají jako Irové) a potom si zase povídaly a povídaly, až jsme úplně usnuly.

Začíná teplo, až horko, což s sebou přináší problémy oblékání (zakrýt kolena, ramena, dekolt, jinak není možné překročit práh školy), schválně jsem šla zkontrolovat Oviesse, ale oni prostě vůbec žádné sukně pod kolena nebo kalhoty jiné než džíny ani neprodávají. 

Byli jsme s klauny ve školce, kde to bylo úplně super, bylo nás maličko, neměli jsme vůbec nic připravené, ale děti to nesmírně ocenily. Potom další den jsme šli do domu Sunce, kde se každý odpoledne sejdou mentálně postižení lidé (dospělí i děti, je jich tam asi deset) a povídají si spolu. Byl tam jeden kluk, bylo mu tak 12 a byl to úplně parádní klaun, v podstatě jsme nemuseli nic dělat, protože on naprosto dokonale vytvářel skeče sám. Byl tam třeba i jeden muž, který hovořil plynně anglicky, německy a italsky (a srbo-chorvatsky samozřejmě), na první pohled nebyl nijak retardovaný a tak jsme docela přemýšleli, jestli se tady vůbec dějí nějaké pokusy zařadit tyhle lidi do společnosti. Nevím, nakolik hluboce je soběstačný, vypadal naprosto nezávisle, ale zase abych nesoudila, když nevím jistě. 

Nakonec tadytoho představení jsme jedli dort, všichni, co tam byli. Bylo to celkem milé, už jsem z toho klaunování byla docela zmožená, takže sednout a i dostat něco sladkého, to bylo přesně to, po čem jsem v tu chvíli mohla nejvíce toužit. Nicméně přišla jedna holka, která ani neuměla mluvit a ukazovala na ten kousek dortu, co přede mnou ležel. Začala do něj hrabat rukama, kterýma ale nemohla pořádně hýbat. Vstala jsem a posadila ji na svou židli. myslela jsem, že jí pomůžu ten dort sníst, protože vidličku sama držet nedovedla. Tak jsem ji chtěla nakrmit, jenže to se jí nelíbilo a začala být trochu agresivní, rukama upatlanýma od dortu se ohánět po mně a mně bylo doporučeno si jí vůbec nevšímat. Měla jsem z toho potom docela špatný pocit. Nevím, jak se mám chovat.

Ve čtvrtek se má otevírat Španělské náměstí, které se teď asi půl roku rekonstruovalo, má přijet i Jeho Excelence.

Balkánská hostina byla jako Bosna - byl problém se dohodnout, nakonec nic nefungovalo, ale když se potom všichni chytli kolem pasu a tančili kolo a úplně každý zpíval, chtělo se mi plakat. Tohle bylo ono, asociace na slovo Balkán.

Teď máme hladovku. Začalo to v neděli takovou menší hostinou s přednáškou o tom, co znamená chudoba a hlad. Od hostiny se nejí, vydržet do úterý do večera, za tyto dva dny se vybere za každého asi deset euro, účastní se 85 ze 125 studentů. Za vybrané peníze se koupí jídlo, které se věnuje dětskému domovu nebo utečeneckému táboru (teď vlastně nevím, jaká je ta poslední verze).

Taky se pořádal další Community Care Day, typická akce zachraňme svět, v bílých rukavičkách a s černýma taštičkama sbíráme odpadky. Našla jsem tenisák a rukojeť deštníku, takže jsme potom se Britkou Saffron dělaly turnaj v golfu. Ten stejný den večer byla trashion show - modní přehlídka odpadků. Byl ze mě model, nevím, kde jsou teď fotky, nicméně minisukně z PET lahví a na igelitovém korzetu podprsenka á la Madonna - dva půlky PET lahví. Nafouknutá rukavice místo kloboučku. Taky spousta roztomilých novinových šatiček a sukně z deštníku. Až se dostanu k fotkám, někde je zveřejním. Všechny ty kostýmy mi přišly fakt dobré.

Před chvílí mi do pokoje přišel nějaký cizí kluk a ptal se, kde je Jeffrey. Vážně, ten člověk vstoupil asi v jednu ráno. Navíc je to Nizozemec. Tak jsem šla vzbudit Jeffreyho. Že mu tady najednou přijel jeho spolubydlící z loňska. Který teď studuje politologii na Oxfordu. Jeffrey to ale nepochopil, myslel si, že se mu to jen zdá, protože jako realita je to krajně nepravděpodobné. Tak jsem si s tím člověkem dala čaj (vždycky je čas na čaj) a on se šel uložit do postele. Jestli tu ráno ještě bude, tak nejsem schizofrenik.

And now something completely different:

A stereotype. My roomie is going to Egypt for a week. Her name is Weronika and she is blond. I wonder if she will get back.

A to je konec. 

Milion pus do mé nejoblíbenější země, potom taky do Británie a do Itálie a do Polska a do Španělska a do Ameriky a do Bulharska a do Francie a na Ukrajinu.

VOLUME II, Mostar 32, přírodní katastrofa

Posledně jsem skončila před tou reciklažou, tak tedy přesně tam začnu. Měly jsme se Sarou Američankou na starost asi šest asi šestipatrových domů. Vtipné bylo, že jsme sice měly naučenou onu větu, jak se představit a zeptat se na starý papír, nicméně pokud odpověděli něco jiného než da nebo ne, byly jsme celkem zmatené. Nezdvořilých lidí jsme potkali maličko, taky štěkajících psů za dveřmi skoro nebylo, že by nám to někdo ulehčil a mluvil anglicky, to taky ne. Milé ale bylo, že pár lidí nachystalo balíky starých novin svázané za dveře. Jen je to bohužel všechno příliš malá kapka v moři. Snad ale časem přibude aktivních lidí (z naší a především jejich strany).

Nicméně nám jednou otevřel dveře asi desetiletý kluk, který plynule anglicky zjistil, co chceme, přičemž do své angličtiny vkládal chicas a usmíval se, jako kdyby mu bylo tak o deset let víc. Štramák. Potom přišla babička velice potěšena naši snahou mluvit chorvatsky a zeptala se nás, odkud jsme, potom na Saru spustila rovněž plynule anglicky a na mě česky. To je jasné, vždyť, já jsem sedm let žila v Praze a tenhle prcek se tam narodil. Odcházely jsme s ještě teplou výbornou syrnicou a máme přijít zas. Betka Slovenka pochodující na druhou stranu města za stejným účelem, si vysloužila pozvání na oběd a potkala dvě holky, co se hlásí na naši školu. Taky príma.

Potom už jsme tak nějak rychle došli k tomu, že jsme s Tahel Židovkou pekly něco extrémně čokoládového Jeffreymu k narozeninám a potom o půlnoci veliké slavení, resp. něco jako regulérní párty (proč jsem většinou jediná holka mezi nimi?), což bylo hodně super. A od té doby to byl vlastně jeden kontinuální večírek. Poněvadž.

Druhý den jsem měla jít do školy až na poslední hodinu, co začíná někdy ve třičtvrtě na dvě. Nicméně ráno přišla Tahel, že chtěla jet do školy taxíkem, protože hrozně sněží, jenže taxík po hodině vůbec nepřijel, tak jí housemum řekla, že už může zůstat doma. Potom se pár lidí zeptalo, jestli taky může zůstat a nakonec nám přišel mail, že poslední hodina se ruší. Takže jsem ani nevyšla z domu.

Potom byla sobota a neděle, velice príma, jen pořád sněžilo a sněžilo a potom už bylo sněhu tolik, že nám nešly otevřít dveře do kantýny. Respektive nebyly ani vidět. Tak jsme se tulili, objímali radiátory a bylo to príma. Nicméně pro lidi z Musaly, druhé rezidence, to asi až tak príma nebylo, poněvadž po totálně zasněžených cestách se lidi z kantýny (sídlící v naší rezidenci) nemohli dostat k nim. Pár silných chlapů (Maggie, Sara a Claudia) bylo posláno s krosnami vykoupit nejbližší pekárnu, co byla otevřená. Mám pocit, že lezli oknem, protože i jejich dveře byly kompletně zasněžené. Neměli nakonec ani elektřinu a vodu.

Potom jsme dostali od ředitelky mail s předmětem Monday. Řekla nám, že v důsledku přírodní katastrofy není v pondělí škola. Potom jsme dostali druhý mail s předmětem Tuesday. Chápete. Potom přišli skoro všichni lidi z Musaly k nám. Přišli znamená spíš že po kolena zaboření do sněhu po asi hodině cestování dokráčeli. Učitelé se snažili je ubytovat u sebe, u svých známých a rodinný příslušníků. Problém byl, že ani někteří z nich neměli elektřinu a vodu. Zbytek lidí, co byl u nás, zažíval kombinaci ohromného večírku s nechutnou ponorkou. Do toho zapojený organizační zmatek a snaha učitelů chovat se jako za běžných okolností. Takže když nás třeba deset v jednom pokoji sledovalo film a vypadalo to, že nad ránem všichni usnem na jedné posteli a bude dobře, byl nám plán překažen a museli jsme se odebrat do svých ložnic, do ložnic, kde jsme nahlásili, že budem spát a nakonec spousta lidí spala na zemi, spacáky docházely a v našem pokoji spalo tolik lidí, že nebylo kam postavit topení, takže jsme řádně vymrzli a já jsem se solidně nachladila a byla z nevyspání a nemoci celá protivná. Celé dny jsme ale trávily s Gwenno (strašně vtipná Velšanka, která umí Velšsky a je prostě úplně skvělá), Lucy (Němko-Švýcarko-Francouzska, nádherná a vtipná slečna) a Nogou (černoška, která je taky strašně vtipná – sakra, moje slovní zásoba je poněkud chudá), prostě každá jsou vtipná jiným způsobem, Gwenno morbidně a cynicky, Lucy spíše naivně a u Nogy si nikdy nejste jistí, no a s nimi každých dvacet minut nový čaj, cukr, mléko, Gwenno shledala můj čaj dostatečně britský, což beru jako kompliment a tak jsme jen čajovaly, dívaly se na Harryho a tulily.

Když lidi z Musaly odešli zpět, stále nám zbývalo pár dnů na rezidenci. Mezitím jsem pravděpodobně chytla nespočet nemocí. Vybavujete si Djordjeho, co jsem s ním mívala půlnoční večeře? Není v něm v tomhle článku ani slovo, jelikož je zamčený ve svém pokoji a nikdo tam nesmí chodit, jelikož Djordje má příušnice. Tak je mám možná taky. Nikola, což je Jeffreyho spolubydlící a můj dobrý kamarád, tzn. jsem permanentně v jejich pokoji, má angínu, a Rolf, rovněž permanentně v Jeffreyho pokoji, má svrab. Takže teď ve mně pravděpodobně bují mutant přelézající z uší do krku a do kůže a zpátky a celou mě rozežírá, chachacha. Pořád ale nějak žiju, pořád trávím v podstatě veškerý svůj čas s Jeffreym, Nikolou a Rolfem, dělám anglické vtípky založené na mé špatné výslovnosti, takže nikomu jinému nepřijdou vtipné a hodně se dívám na filmy, na Woodyho Allena, tak mi přijde, že se mi možná trochu zlepšila angličtina. Trošičku. Každopádně mám kamarády, jupí.

Až sníh roztaje, budou záplavy, tak vám pak napíšu další článek. Posílám pusy, obejmutí, hromadu bílého sněhu do Ostravy a zbytku republiky. Mimochodem, od brány k hlavním dveřím do budovy, kde máme hodiny angličtiny, vede jen uzoučká ulička mezi hromadou sněhu, je to vyšší než já, něco jako labyrint. V Anglii by to bylo z živého plotu, ale my jsme přece v Bosně.

VOLUME II, Mostar 14

Před dvěma týdny jsem se vrátila do Mostaru. Během svých dokonalých zimních prázdnin (všichni se v tom najděte), jsem si na tu myšlenku, že se musím vrátit do Bosny, celkem zvykla s tím, že prostě nemám školu ráno a zábavu večer, ale vlastně je to tak i lepší. A tak jsem se smířila s myšlenkou, že každý musí chodit do školy, já ještě navíc do Bosny. 

Nicméně tentokrát došlo k velice plynulému přechodu z domů přes Brno do Vídně, kde v autobuse Betka Slovenka, takže se velice pomalu nabíhající angličtina, taky Peter, šnycly, vydatná cesta, dokonce jsme se i docela vyspali. Ráno se z nádraží všichni rozjedem na svoje rezidence, na Sušacu je zamčeno, ale co, pořád mám šnycly, několik knih, deku, tak regulérně kempuju před hlavním vchodem než asi za dvě hodiny vycházejí ven první spolužáci. Hromada objímání, vybalování, z pokojíčku se teď stalo moc hezké místo (mám princeznovské povlečení), nakonec zjišťuju, že jsem jedna z prvních, kdo přijel, tím větší euforie s každým novým příchozím. Přijede Jeffrey, hodně se objímáme.

Potom se pomalu, rozjíždí věci jako škola. Zkusím vybrat něco zajímavého.

Takže v Abraševići, což je takový trochu underground, kde pracujou samí super lidi připomínající Ostravu, měl koncert Martin Küchen. Už jsem na něm jednou byla, asi tak rok a půl zpátky ve Stařeně, potom si mě tam odchytl Martin Klimeš a že jestli bych tomu saxofonistovi druhý den mohla ukázat, kde je nádraží, aby dojel do Opavy na další koncert. Takže jsem si dokonce s Martinem Küchenem, švédským saxofonistou, i půl hodinku povídala. A teď najednou že má přijet do Bosny? Tak jsme šly s Reettou (finským skřítkem) do Abraševiće na džus ještě před koncertem, potkaly Martina a já jsem se ho šla zeptat, jestli si pamatuje, jak byl v Česku a hrál tam a on, no jasně, ty jsi mě přece druhý den odprovázela na vlak. Potom si ještě popovídal s Reettou, takhle si přijet do Bosny a potkat někoho, s kým se už kdysi bavil, jak popíjí džus s někým, kdo mluví plynně švédsky. Haha. Koncert měl výborný, jen to lidi moc nepochopili, což se ale dalo čekat. Nicméně vím, že se to strašně líbilo Reettě, Peterovi a Claře, což jsou ostatně takoví moji lidi. Mimochodem, když Clara (moje tutorka, je ze Španělska) studovala v Paříži, chodívala na takové koncerty často. A mě při tom koncertu napadlo téma na projekt, tak jsem se Clary rovnou zeptala, jestli do toho chce jít se mnou a jo! Tak snad se brzy dostanu k "divadlu".

Jinak divadlo jako předmět už nám zase začalo, protože máme zase nové lidi, děláme od začátku všechny improvizace, pohyb, zvuky, což mě docela baví, na druhou stranu mám pocit, že udělat další představení budeme tedy muset v mezičase, kdy nemáme divadlo v rozvrhu, takže vzhledem k tomu, že tahle třída horko těžko funguje jako tým, budeme se zase strašně hádat. Ale proč na to teď myslet.

Ve vocal group - to, co mě strašně moc baví a cítím se jako nafukovací balónek při každé zkoušce - momentálně děláme Double Trouble, takovou tu písničku, kterou ve třetím díle vítají studenti Bradavic při zahájení školního roku. Hádejte, čí to byla iniciativa.

Taky jsem konečně dodělala video, které jsem měla v hlavě asi tak od září, v listopadu jsme ho natočili a já jsem ho teď v pátek sestříhala. Jupí jupí s jediným problémem, je tady skoro všude bloknuté youtube a už mám pocit, že jsem zkusila celkem všechny způsoby, jak to sdílet, uložit to v nejhorší možné kvalitě, ale nejde to odeslat mailem, uložto ani vimeo to nepřijímají. Tak se zatím ptám na názory jen lidí tady okolo, ale nestačí mi to. Kdybyste někdo měli nějaký zbrusu nový nápad, dejte vědět.

Jinak jsme teď měli kulturní týden západní Evropy, byla jsem bohužel první dva dny nemocná, takže jsem si nakonec užila jen vyprávění velšských pohádek a potom taky den, kdy všichni měli přijít do školy oblečení jako něco stereotypně britského. Prý na každé anglické střední škole jsou minimálně tři holky těhotné. A tak Saffron přišla s vycpaným břichem. Když jsme pak měli odpoledne přednášku o cenzuře, vedenou nějakým velice vzdělaným pánem s dokonalou angličtinou a Saffron se postavila, aby se představila a zeptala se na něco k té přednášce, vzdělaný pán vykulil oči, že mu málem vypadly z důlku, což byla nakonec asi nejzábavnější věc na celé té přednášce. Ale co bylo ještě velice kulturní - hostina. Seděli jsme u stolů jako v Bradavicích, náš stůl se prohlásil za Nebelvír, akorát ve všeobecném zmatku jsme pak byli oslovováni jako Mrzimor. A pak prý, že si kolej můžem vybrat. Nicméně hostina skvělá a druhý den v noci ještě skvělá filmová noc, úplně nádherný nizozemský film: http://www.imdb.com/title/tt0795441/ , je tam úplně dokonalá kamera, všechny záběry úplně vyzývají diváka, aby se propadnul na druhou stranu plátna a neviděla jsem v životě film (krom Scotta Pilgrima), kde by byl úžasnější hlavní hrdina. A mimochodem jsem při scéně, kdy si ten hlavní hrdina poprvé holí svoji úplně holou bradu, pro jistotu ošahala brady Detmerovi a Markovi, co byli vedle mě a fakt, všichni Nizozemci, blonďáčci bez fousů, krev a mlíko, ach... Potom jsme si ještě pouštěli britský a francouzský film, nic spešl, nakonec jsme si pustili normální americký zombí běčkový horor a všichni usnuli. Takže tento kulturní týden super a teď už začít vymýšlet náš (tzn. německo-rakousko-česko-slovensko-polsko-bělorusko-ruský).

Celkově můj život tady teď vypadá asi tak, že jsem přes den ve škole a o volných hodinách dělám úkoly, učím se nebo třeba stříhám video a přemýšlím nad divadlem, potom jdu většinou na Sušac (svoji úžasnou rezidenci), docela hodně čtu, překvapivě (myslím české knížky, co jsem si dovezla, české knížky, co jsem si stáhla a zprávy), taky mi každý den cesta do školy a ze školy vyjde asi tak na jednu rozhlasovku (nemáte nějaké dobré rozhlasovky, našla jsem nějaké docela dobré Ibseny, nějakého Drábka a jinak jen Cimrmany), večer pak jdu pokud je to trochu možné na chvilku běhat, sem tam strávím náhodné dvě až tři hodiny povídáním si s někým, do koho bych v životě neřekla, že budeme mít něco společného a potom to prostě vyjde a já se válím po podlaze smíchy, tohle přesně mi poslední dobou docela vychází. Kolem půlnoci se většinou setkáme s Djordjem a Belmínem v jejich pokoji a dáme dohromady nějakou večeři a potom se docela často ještě vydáváme k Jeffreymu, kde se příležitostně přidá ještě Tahel (taková drsná židovka) a Rolf (norský muslim) a díváme se na filmy. Takže si žijem moc pěkně. 

Teď jsem asi napsala všechno zajímavého, co se stalo a měla bych končit, ať se stihnu najíst před tím než půjdu obcházet místní obyvatele. "Imateli papira za reciklažu?"

Objímám celé Česko a posílám 10 miliónů pus.

Mostar 106

Stalo se to.
UWCiM dodrželo ten nejnáročnější deadline.

V minulých dílech jste viděli, že jsem skončila pěkně zoufale, s tím, že by se tedy už vážně mělo něco změnit, ať už se cítím trochu nadšeněji a nezpochybňuji, že tady mám co dělat.

Od té doby se stalo:
Festival - první den byl parádní, hráli naši spolužáci a druháci, byla to celkem dobrá práce, bavila jsem se a lidi kolem mě také. Potom jsme s Betkou strávily výborný večer v československé hospodě, z večera odcházely absolutně šťastné. Druhý den jsme si opět užili nějaké hádky a nepříjemnou atmosféru s Oliverem a Bebo vzhledem k tomu, že jsme večer měli hrát, takže jsme samozřejmě celý den neměli na práci nic lepšího než na sebe štěkat. Naštěstí se Peya, takové ztělesněné štěstí, klid a mír z Namibie, snažila nás udobřovat a tak jsme to odehráli. A na konci se stálo a tleskalo a ne jednou. Totiž, ano, byli to naši spolužáci, co nás mají rádi a budou nám tleskat vždycky, ale mám pocit, že v průběhu celé té jednoaktovky jsme měli jejich pozornost. Užila jsem si to, improvizovala jsem, měla jsem z toho dobrý pocit.

Další den byl průběžně protkán mikrozkouškami na večerní koncert, v pauzách jsme se s Betkou vydaly sehnat víno. Ale ne jen tak ledajaké, nýbrž domácí víno. Obešly jsme celé staré město a žádný obchod s vínem nenašly. Místo, kde jsme ho jednou pily, je zavřené. Všech jsme se ptaly, ale nikdo nic. Až jsme se začaly ptát i v takových těch různých pidipotravinách. Tam nám jedna prodavačka poradila jen v neděli na Vrabčiči. Takový trh, kde se prodává spousta různých domácích produktů.
Celé nadšené jsme si s Betkou naplánovaly nedělní výlet. Jenže pak jsme pochopily, že jsme v Bosně. To znamená, že nejenže nevíme, kde je Vrabčiči, ale taky to jen tak lehce nezjistíme.
Nejdřív housemum, řekla, že není z Mostaru a neví, mám se zeptat Ivy, Iva řekla, ať se zeptám Mayi, Maya řekla, že se tam nedá dostat, leda taxíkem a to je hrozně drahé a že Vrabčiči je taky strašně drahé místo a nemám tam vůbec jezdit. Ale když jsem řekla, že chci, řekla, ať se teda zeptám Seniji. Jenže ta tady není. Napsala jsem jí aspoň email, na který mi poměrně zdvořile rozvláčně odpověděla, že vůbec nemá čas na to, aby mi řekla, kde že to Vrabčiči je. A že se mám zeptat Seady. Poněvadž byla sobota v noci, a Vrabčiči je přístupné jen v neděli, docela m to rozladilo, poněvadž Seada bydlí na jiné rezidenci, takže jsem se jí nemohla hned zeptat. Možná si říkáte, proč jsem si to vlastně nevygooglila? Jenže internet a Bosna nejsou kamarádi. A ani místní si nemyslí, že nějaké stránky s jízdními řády vůbec existují. Seada mi nakonec nebyla schopna přesně vysvětlit, odkud ty autobusy jezdí a veškeré informace o Vrabčiči byly tak pochybné, že jsem tam nejela. Je to tu všechno nějaké začarované.

No a tohle píšu jak už jsem se vrátila. Tím hlavním zážitkem bylo Wintergala, takový jakoby ples, všichni ve společenské místnosti si nejdříve řekli, jak hodnotí uběhlé tři měsíce a potom se velice hodovalo a tancovalo. A všechno bylo dokonalé, cítila jsem se, jakože tam patřím no a tak. Brutální euforie.

Mezitím se stalo strašně moc krásných věcí zejména v Česku. Teď jsem se vrátila a zase vás budu zásobovat kecy o sobě a Bosně. Taková předsevzetí, že budu mnohem aktivnější než jsem byla bývala. Tak uvidíme.
Sledujte mě, tento půlrok bude o dost akčnější, vtipnější, čtivější, prostě mě čtěte. Ego.