Pozdrav z jiné planety

Dlouho. 

Zkusím to shrnout.

Bydlíme. Pohoda. Vlastně velká pohoda. Kdo by to byl čekal. Vegan multikulti s neustále se měnící výstavou za oknem. I demoška prošla naší ulicí jednou. Haha. V kuchyni je všechno, hodně oken, hezké barvy.

Škola. No nevím. Nechci srovnávat s MUNI, kde jsem strávila 4 roky. Moc to nefunguje, nedůvěra k učitelům, žádná velká láska, žádný velký "uděláme v Brně enviro a budem lidi učit milion různých věcí s těma nejlepšíma lidma, co v celém Česku jsou a budou tady učit lidi, co dělali MMF v Praze a lidi, co založili ekopsycho, po kterém ve Švédsku neštěk, a radikální ekoeko a taky Ulčák, ano, chybí mi prostě to, že se na KES všichni znají a ví o sobě, na čem pracují a netápají v tom, kdo z jejich kolegů se jak jmenuje a co učí a netvrdí, že všichni aktivisti jsou techno-optimisté a nevycházejí ze své zkušenosti, že jsou součástí XR". Možná je tento příspěvek dada, ale nechci do toho moc zabíhat a možná i tuto zkratku někdo pochopí. Na druhou stranu jsem tu dva měsíce teprv a první semestr na enviru byl taky špatný. Celkově NENÍ PRAVDA, že by Švédsko bylo super eko země, indivindy spotřeba sto let za brněnskýma opicema, vegan luxus, žádný Vegál, žádní 3O, žádných milion oldschool zerowaste before it was sexy Oáza Orlí, dejte jim pls během korony přežít, průkopnice. Spotřeba energie is behind a scope of this post, ale so far nukleární energie může být taky decentralizovaná, když máte nějakou malou v každým regionu. Haha. Auta, beznín versus řepa, však to znáte.

Petr nemá práci. Je to těžký. Ale slyšeli jsme, že v Česku je to fakin hell a žádnou práci by si tam stejně nenašel. Takže pohoda. Čekám každým dnem, že nás odsud, jako individua, která nejsou schopna vydělat víc než 33 800,- CZK měsíčně a dokázat to, stejně vyhostí. A pak přijde ta otázka. Vyhostí nás autobusem a zaplatí za nás dalších cca 8000,- CZK za test, aby nás mohli vyhostit přes Dánsko? Nebo nás vyhostí letadlem navzdory našemu náboženskému přesvědčení? Není vyhoštění kohokoliv do ČR v tuto chvíli v rozporu s nějakými mezinárodními úmluvami o lidských právech?

Staly se i hezký věci. Uvidíte na fotkách. Ale většinu času jsme v bytě a je to trochu náročné na psychiku, když jediný, s kým ever mluvíte, je váš partner nebo partnerka a jediný spolubydlící. Mně to prostě nestačí. Komunitní bydlení!!! Vytírat a umývat nádobí, frustrace, to jo, to neva, hlavně se nezbláznit! A zároveň můžeme chodit, kam chceme, žádná opatření, žádná nařízení. Ale na nás jakoby působila internalizovaná moc české vlády a tak moc nikam nechodíme. Jsme v duchu s vámi. Ale rozhodně doporučujeme přírodu. Příroda je nejvíc. Jestli ji máte daleko, pořiďte si pejska a kočičku nebo pokojový rostliny. 

Budem vděční, když se mně nebo Petrovi ozvete, že chcete jen tak pokecat přes webkamery. Je nám smutno. 

PS. Pozitivní fakta: Potkali jsme veverku, co na nás útočila žaludy, na dalším výletu kachní demošku o pěti set kachnách, losici, co neslyšela naše vrzající kola, na předchozím výletu náhodou losici ve stádečku srn. Šestnáctého října rostly borůvky a brusinky. Příroda plná překvápek.

Learned skills: Říkala jsem pár lidem před odjezdem, jak budu ve Švédsku hrozně jezdit 24 km do školy a zpátky, že? Tak změna, bydlení v Malmö znamená, do školy a zpátky cca 44 km, pohoda, sharujte podcasty a až bude foukat, tak asi chůze bude rychlejší než cyklistika, uvidíme v listopadu. Jezdím i rychle, předjíždějí mě jen fejková kola na elektřinu, už umím líp poznat levou a pravou a mám větší sebevědomí v motorizovaném provozu. 

Weird things: Naše spolubydlící, která tu je vždy jen na víkend, jestli vůbec, při posledním pobytu zapnula všechna topení skoro na max. Přestože nebyla zima a ona zároveň i otevřela okna, aby se trochu větralo. Při dotazu našeho lehce proenvironmentálně smýšlejícího spolubydlícího, jestli nestačí ta topení zapnout na míň nebo až bude fakt zima, řekla, že za to přece platí, tak prostě topení bude zapnuté. Mohli by ji vycpat a ukazovat na hodinách ekonomie jako příklad anti-homo-economicus. Nebo já nevím, jaký teoretický rámec byste pro to použili?

Národní parky jsou jako parčíky, mají jednotný design, všude ukazatele, koše, grily, lavičky, záchody, mapy, trasy typu 400m nebo 2.6km. Doopravdová příroda jsou spíše přírodní rezevrace všude okolo národních parků. To je aspoň příroda. Just saying. Už jsme byli ve čtyřech NP. Rozhodně jsou hodně inkluzivní pro kočárky a vozíčkáře, to zas jo.

Tak to jsem hodně rychle shrnula. Jsme v duchu s vámi, Česká vláda je UFO, jak můžeme pomoct, přijeďte k nám, prop podporu online klikněte na mé nebo Petrovo jméno na FB!

Akční den

Včera se toho dělo hodně. Byli jsme na dvouhodinové návštěvě v hezkém bytě, kde jsme nad veganskou pizzou podepsali smlouvu na naše nové bydlení. Stěhovat se budeme v půlce září. Už jsme asi příliš zapšklí, než abychom to slavili. Náš druhý slibný pokus bydlet totiž začal dvouhodinovou návštěvou u jednoho príma dobrodruha, padesátiletého Francouze, který by nám mohl doporučit dumpstry a který obvykle během akademického roku svůj byt pronajme studujícím a cestuje po světě. Bohužel až poté, co jsme mu nadšeně potvrdili, že u něj opravdu chceme bydlet, zjistil, že cestování po světě v době pandemie není možné a že nám svůj byt pronajmout nemůže. 

Po dalším dni promarněném skrolováním inzerátů se nakonec v deset večer objevila zcela nová nabídka, její autorka hned odpověděla, její věty dávaly smysl, druhý den dopoledne jsme šli na prohlídku. Tam jsme se dozvěděli, že pokoj bude volný jen přes týden a to jen v případě, že jí během dvou dnů potvrdí, že dostala práci v jiném městě. Nicméně ještě ten večer nám psala, že je vlastně jedno, jak to s tou prací dopadne, ona se prostě přestěhuje do nejmenšího pokoje, do kterého taky někoho hledá a nás nechá ve svém původním velkém pokoji. Je tam velký obývák a ostatní spolubydlící jsou zvyklí trávit čas tam, takže je celkem jedno, kdo bydlí v jakém pokoji. Celé to proběhlo tak rychle a hladce; zároveň jsme začali být trochu nedůvěřiví, takže to asi pořádně oslavíme až poté, co tam budem několik měsíců spokojení.

Najednou byl skoro večer, přitom jsem ten den chtěla trávit tím, že půjdeme na blokádu islamofobní demonstrace. Na poslední chvíli se však roznesla informace, že demonstrace se ruší a tím pádem není třeba blokády. Tak zbývalo už jen se připravit na cyklojízdu (Critical Mass Malmö). Protože jsem líná a chudá a nechtělo se mi jet čtyři hodiny autobusem na blokádu Preemraffu, rozhodla jsem se, že se do dvou týdnů akcí proti rozšiřování ropné rafinérie zapojím tak, že pojedu cyklojízdu s vlajkou nesoucí důležité poselství. Něco jako Stoppa Preemraff a Oil kills your planet. Mimochodem, ve Švédsku jsou čerpací stanice úplně všude. Jen v tom satelitním městečku Dalby, kde jsme původně bydleli, byly asi tři a to tam nebylo ani náměstí. Většina čerpacích stanic vypadá takhle*: 

Chtěla jsem si vyrobit zelenožlutý transparent a když jsem důkladně prošla náš půjčený byteček od Oony, dokonce jsem našla větší kus zeleného igelitu, zbyteček žluté barvy, štětec, gafu a násadu od koštěte. Pak mi ale došlo, že když se barva ředí vodou, asi se taky ve vodě smyje. A tak jsem svou vlastní akci nakonec nechala doma. A to je dobře, protože během té cyklojízdy nás chytila pořádná průtrž.

Co nás kromě toho ještě chytilo, byla policie. A předtím taky hodně agresivní řidiči a plastová lahev od mýdla, kterou se do nás snažili trefit. Takhle promoklá jsem navzdory poklidné náladě a neutichající hudbě (mnohem míň párty, než znám z Brna), po čtvrt hodině něčeho policejního ve švédštině, naznala, že dokud mi nikdo srozumitelně neřekl, abych zůstala, kde jsem, můžu se prostě vydat domů. Paradoxně po cestě zpět jsem se ocitla v místech, kde opravdu nebyl žádný cyklopruh, byla jsem nucena jet mezi auty po tříproudové křižovatce a nápad zachránit se pruhem pro MHD se obrátil v noční můru, kdy mě pronásledoval obří autobus (ty tady mají shodou okolností stejné barvy jako Preem), který jako na potvoru nezastavoval v žádné ze zastávek, kolem kterých jsme projížděli. A tak jsem úplně sama asi trochu zpomalila dopravu, aniž bych u toho sdělovala nějakou zásadní message, jinou než že jsem úplně zmatená a nepříliš dobře jezdím na kole. 

Jaký to byl příjemný pocit, když jsem si pak u Oony v prozatímním doma udělala čaj a byla jsem v bezpečí. Na internetu jsem se dozvěděla, že v Gothenburgu několik hodin 40 aktivistek a aktivistů blokovalo vjezd do rafinérie, a to je dobře, protože ve Stockholmu dělali v hojnějším počtu Extinction Rebellion sedící blokádu silnice a policie je rozebírala, protože jich bylo více než je maximální povolený počet lidí, kteří se mohou shromáždit na jednom místě. Přes Švédsko mezitím putuje dopis vládě, který si jako štafetu předávají běžci a cyklistky, aby ho za ty dva týdny dopravili 500 kilometrů (čemuž tady mimochodem říkají 50 mil). A probíhá celá řada dalších akcí, vyvěšování transparentů z výškových budov a focení se na benzínkách se žlutými rouškami s naštvaným medvědem. Spojují užitečné s užitečným, takhle propagovat nošení roušek a boj za ochranu klimatu.

Nic z toho se ale neděje v Malmö. Naopak tady přece jen někdo spálil Korán. Těžko říct, co se všechno stalo. Možnosti jsou, že se sem propašoval dánský fanatik, co rád pálí korány obalené ve slanině a má zákaz vstupu na území Švédska. Nebo ho sem nepustili a jeho fanoušci byli smutní a tak pálili korán sami. A pak je zatkli a jejich fanoušci byli smutní a tak šli házet po policii dlažební kostky. A nebo to udělali nějací Slováci? A nebo to udělali nějací muslimové, kteří chtěli trefit ty fanatiky? A nebo to udělali anarchisti jen tak ze srandy, protože nemají rádi policii? Kdo ví, možné je všechno a záleží jen na tom, kdo vlastní jaké noviny. Každopádně tu noc shořelo i několik aut. Možná to celé nakonec přecejen patří k dvěma týdnům akcí proti ropné rafinérii.

Oooooooooooona

 Ahoj, 

posíláme pozdravy z Malmö. Do Švédska jsme přijeli už před měsícem, s vidinou, že si to tu uděláme hezké. Místo toho polovinu času řešíme, že nemáme kde bydlet. Musím ale přiznat, že to ze mě dost spadlo kvůli dvěma věcem - jednak potom, co jsem napsala minulý díl a mnoho kamarádek a kamarádů se mi ozvalo a podpořilo mě, za druhé proto, že do našeho příběhu vstoupila Oona.

Oonu jsem poznala před devíti lety, ještě před tím, než byl svět odkouzlený*. Tehdy jsem každé léto jezdila do Jižních Čech dobrovolničit nebo jen tak kamarádit s mezinárodní skupinou umělkyň a umělců, kteří přijeli připravovat site-specific projekty s divadlem Continuo. Několik týdnů lidé z celého světa vytvářeli inscenaci zasazenou do lesa, jezera, opuštěného zemědělského areálu nebo jedoucího vlaku. Pamatuji si, že jsme tam s Oonou strávily příjemný den a koupání se v rybníce, ale potom už jsme se nikdy neviděly. A teď, nerada to přiznávám, ale vrátila jsem se na Facebook a ten mi začal posílat návrhy na události, kterých se mám zúčastnit, protože se jich zúčastní i mí facebookoví přátelé. Tak jsem zjistila, že Oona žije v Malmö.

Domluvily jsme se, že se potkáme v Malmö, takže jsem nechala Petra s jeho diplomkou a vydala jsem se na svou historicky první cestu na kole úplně sama, bez Petra, bez Árona, bez Kristiny, cestu, kterou jsem nikdy nejela a která byla pro jistotu asi 27km jenom tam, přičemž obsahovala propletení se poměrně velkým městem. Kupodivu jsem ji nějak zvládla, přestože mě mapa asi v půlce cesty navedla na silnici s maximální povolenou rychlostí 100km/h a jen několika centimetry krajnice. O co nepříjemnější to bylo, o to rychleji jsem jela. Navíc, když těsně kolem vás projede kamion, tak vás to vždycky popotáhne kousek dopředu a nemusíte chvilku šlapat.

U Oony bylo skvěle. Je fascinující, že jsme se viděly jen jednou a tak dávno a teď spolu můžeme strávit celé odpoledne a loučit se jen proto, že chci dojet domů za světla, i když Oona říkala, že u ní můžu klidně i spát. Má jednopokojový byteček v domě plném jednopokojových bytečků, které sdílejí záchod a sprchu ve sklepě. Bydlí tu různí umělci a truhlářka, jedno dítě, jedna obří kočička a čtyři slepice. Malmö maže rozdíly mezi byty a domy, můžete mít to první se zahrádkou nebo to druhé v centru města a bez zeleně.

Přikládám nepovedenou fotku slepic, mají fakt huňaté nožičky.

A druhý den ráno následovala další nepříjemná situace s majitelkou, která mě dohnala k slzám. Vrcholem bylo, když jsem na první ranní záplavu "Tak co, už víme, kdy se budem stěhovat? Vždyť už o tom stěhování víme týden a přece není nic jednoduššího, než si zaplatit kolej a Petra tam každou noc propašovat, což ona moc dobře ví, protože to tak před 45 lety taky dělala," namítla, že chci aspoň jednou vyjít z našeho pokoje a neslyšet hned záplavu nových informací o tom, že teď máme chodit přes sklep a ne hlavními dveřmi, ale nemůže nám od nich dát klíče a že vždycky používám její oblíbenou vařečku, jako by jich neměla asi šedesát a nemohla mi prostě říct, které z nich můžu a které nemůžu používat, že bych ocenila, kdyby se místo toho ráno prostě zeptala How are you today? nebo tak něco a reakce byla, že na to se mě přece nebude ptát, protože je jasné, že se cítím špatně, protože nám přece řekla, ať se vystěhujem a každý den se nás na to třikrát ptá. Zaujala mě míra objektivního zhodnocení situace v kombinaci s nedostatkem nějaké, abych tak řekla, citlivosti. 

A jako zázrak se najednou stalo, že jsme u Oony, která se balí na tři týdny pryč a vysvětluje nám, že všechno v ledničce máme dojíst, koření je tady, čaje jsou tady, jestli bychom prosím mohli zalít občas rostliny. Vykračujeme si po Malmö a kupujeme si falafely za univerzální celoevropské ceny, na chodbě se zdravíme se sympatickými sousedy, kočička si nás dokonce oblíbila. Najednou cítíme, že být v civilizaci a mezi lidmi, přináší velkou úlevu oproti tomu být zavřený v pokoji v satelitním městečku, kde sice člověk může vyjít do přírodního parku, ale to je tak všechno. Bydlet dál od města je lepší v Brně, kde všechny známe a se spolubydlícími se máme rádi než v zemi, kde začínáme úplně od začátku.

Odjeli jsme do Švédska

Zdarec*, 

tak jsme v tom Švédsku. Slíbila jsem, že udělám videoblog, no věnovala jsem tomu asi tři minuty a naznala, že je to nad moje síly. Pak jsem zjistila, že pořád existuje tento starý blog, kde jsem kdysi psala kdovíco o tom, jak jsem odjela na dva roky do Mostaru na střední. Takže trochu navazujeme, teď jsem na dva roky na vysoké v jižním Švédsku. Co jsem psala o tom Mostaru si nepamatuju a doporučuju vám to nečíst. 

Btw. evidentně se tento můj starý pubertální blog jmenuje Hopeless. LOL. Já opravdu nemám moc know-how, jak to (a to fialové pozadí) změnit.

Takže, první video měla být ukázka toho, jaký tady máme vesnický život. Měla jsem skvělý nápad, že začnu bydlení shánět hodně s předstihem, tedy v dubnu. Po mnoha nezodpovězených mailech jsem našla inzerát na bydlení v domě s 65tiletou vegetariánskou učitelkou (shodou okolností učitelkou na jedné z UWC škol, což je to, proč jsem jela do Mostaru). Po několika hodinách Skypování a dlouhatánských mailech o změnách klimatu a úskalích pravicové politiky jsem měli fyzicky podepsanou smlouvu na dva roky. Kristina poznamenala, že ta paní je asi jako my za 40 let. 

Po srdceryvném loučení se s vámi všemi jsme dojeli do Malmö, kde nás o půlnoci autem i s punkovým držákem na kola "babička" vyzvedla. Dojeli jsme asi 27km do sedmitisícové obce zvané Dalby, obklopené nejmenším národním parkem ze zdejších asi 70, v němž nejdelší turistická trasa má 600m. Dům je zábavný, má tři patra a nespočet místností, saunu, tři koupelny, místnost, kterou celou zabírá 20 let starý hightech stroj na topení paletkami z Číny a ze všech stran na vás padá hromada věcí, od podlahy ke stropu je to tu plné čínské keramiky, prostěradel, zavařovaček, proutěné košíky, figurína bez rukou, plesnivé pet lahve, obří pavouci, celoživotní zásoby kokosového oleje, učebnice lektvarů od Prince dvojí krve a možná i nějaký viteál. 

 Zahrada super, jablka a záhonky a lavičky a slunečníky a garáž plná dalších bizarních věcí atd atd. První týden jsem v podstatě strávila přjemnými věcmi jako je zalívání, plení, dělání moštů, nakládání zeleniny a u toho vytrvalé povídání si s paní domácí třeba o tom, jak šla mírový pochod z Kodaně do Paříže v osmdesátém prvním a už tehdy tam servírovali veganské jídlo. Petr zůstává zavřený v pokoji a snaží se psát diplomku. 

Po troše nátlaku, že jsme se přecejen přijeli už na konci července, abychom to tu mohli trochu objezdit na kolech, protože jsme měkcí a nedojeli jsme na kolech sem, jsme udělali kompromis, že pojedeme jenom na pětidenní výlet a ujedeme pouhých 60km denně (což nám podle Petra ani nepřijde). Díky tomu jsme zjistili několik základních faktů:

- je to tu samé pole a není to moc zajímavá krajina

- Švédsko je hodně velké, takže než člověk dojede někam, kde to není samé pole, potřeboval by na to několik dní a nebo několik hodin a hodně peněz

- co chvilku je tu nějaká vesnice, to ale znamená hřbitov (zdroj pitné vody!), pět domů, z nichž dva prázdné, žádný obchod a obecně tady nejsou věci jako náměstí nebo náves

- není tu moc cyklistů, většina toho, co je značeno jako cykostezky, jsou staré silnice, po kterých nikdo nejezdí

- na ulici nejsou ani chodci

- naopak tady lidi hodně jezdí fancy jakoby starými auty a kabriolety, opravdu hodně a opravdu všude

- je hezké zastavit se u jezera nebo moře a okoupat se, je ale potřeba, aby kolem něj byla přírodní rezervace. V té se totiž smí stanovat, kdežto v místech, kde přírodní rezervace není, ale je to tam hezké, je vše soukromý pozemek a v jezeru se nedá prakticky ani vykoupat.

Tak jsme se po pěti dnech vrátili (že jsme ujeli víc než 60km denně jsem si opravdu všimla) a zjistili jsme, že na domě nemáme používat sprchu ani záchod. Majitelka říkala, že si o tom promluvíme druhý den, kdy přišla s tím, že se máme vystěhovat, protože spodní koupelna nefunguje a o žádnou z dalších dvou se s námi nechce dělit, nemohla to čekat (ani přestože, že záchod a koupelna protékaly ještě než jsme sem přijeli a ona nám to dokonce psala do mailu), stejně jako nemohla čekat, že když přijedeme, tak si uvědomí, že to tu vlastně pronajímat nechce. Nějaké snahy o to, abychom si sedli a promluvili si, co tu jak budeme dělat, aby bylo všem pohodlno a příjemně a nikoho neštvaly nepředvídatelné věci (též známé jako plénum), nebyly vyslyšeny, přestože jsme je už před několika měsíci říkali ve Skype a v mailech.

Mnozí z vás už zřejmě slyšeli sérii nešťastných příhod o tom, jak se nám od té doby majitelka snaží všemožnými způsoby naznačit, že jsme to nejhorší, co ji v životě potkalo, třeba tím, že stačí poránu zajít na záchod a jakmile z něj vyjdu, už je před ním nachystaná, aby spustila denní dávku toho, že se jednou utřu do jejího ručníku a dostane koronavirus, ačkoliv mi zároveň neumožní si donést vlastní ručník do její koupelny, ani používat ne-její koupelnu. Vyčítání věcí, za které nemůžem obnáší bohužel to, že člověk musí složitě vykomunikovat, že za to opravdu nemůže. Majitelka však dělá všechno proto, aby nám dala sežrat i to, že si například Petr vezme ze země dvě spadlá červivá minijablíčka a dá si je do vloček, protože ona je potřebuje a má je přesně spočítané a vrcholem je, že přestože v tomto nepřátelském prostředí prakticky nevycházíme z pokoje, jsme to my, kdo je obviňován, že tím, že je mladý, ji určitě nakazí koronavirem. Bez ohledu na fakt, že my jsme evidentně jediní lidé v celém Švédsku, kteří na sobě mají roušky, kdykoliv (jednou za týden) vejdou do vnitřního prostoru (supermarketu). To kontrastuje s tím, že majitelka zhruba dvakrát denně někam vyrazí autem s naší další spolubydlící-studentkou (která je moc milá a normálně se s námi baví) a od té zjistíme, že jejich cílové destinace jsou například bazén, sauna, pláž apod. A taky - majitelčiny návštěvy si po příchodu nemyjou ruce a rovnou se nasáčkujou do kuchyně, kde si zrovna děláme kafe. Ale slyšela jsem, že je to v Česku ohledně koronavirových opatření a toho, jak je lidi dodržují, taky docela na palici, takže soucítím. 

Konec zloby. Poté, co jsme tu strávili více než tři týdny, z nichž poslední trávím zavřená v rozpáleném pokoji a skroluju inzeráty, jsem naznala, že tohle byl jeden z nejhorších týdnů mého života. Nejprve Petr našel sice drahý, ale jinak báječný inzerát z jednoho studentského komunitního domu, kam nás pozvali na prohlídku. To byly příjemné dvě hodiny (plus dvě hodiny cesty tam a dvě hodiny cesty zpět). Nicméně se měli ozvat do týdne, protož měli více zájemců a už se nikdy neozvali, i když jsme se jim ještě připomněli. V průběhu týdne jsem také napsala na 27 dalších inzerátů (až 20 km od univerzity, malé, hnusné, předražené, s požadavky jsme šli úplně dolů), z žádného však nepřišla ani jednoslovná odpověď. 

Navíc, kdybyste si v téhle zemi chtěli dát víno, musíte jít do specializované státní prodejny a dát za to minimálně 8 euro za sedmičku. O panáku ani nemluvím. Takže jediné pozitivum je, že jsou miliardy lidí, kteří se mají mnohem, mnohem, mnohem hůř než my. My jsme tu aspoň spolu. Takže se mám s kým dívat na fotky Klimajízdy a nadávat si, že kvůli tadytomu debilnímu nápadu, že pojedeme do Švédska o měsíc dřív, promeškáváme tu nejlepší věc, co kdy Limity jsme my dělali.

Velké díky všem, kteří mi píšete a psychicky podporujete a taky mamince a rodině, která mě podporuje i jinak.

Buď bude příští článek veselejší nebo zjistím, že si chci psát blog, jen když mě všechno štve a naopak, když je všechno fajn, tak nesedím v půl jedenácté večer u počítače. Jo a vím, že lidi více přijímaj věci jako fotky a videa. Třeba na to teda taky dojde, až bude kolem něco hezkýho.

* Je jasné, že normálně neříkám "zdarec". Skrytý význam je prostě to, že je mi smutno po Brně.