Mostar 46, tentokrát o úplně jiném městě

Komu: Všem, které zajímá současné umění.
Kopie: Všem, kteří chtějí cestovat.
Předmět: Projectweek - streetart in Zagreb
Přiložit soubor:

---

Pondělí
Celý den na poloprázdné rezidenci, nicnedělání s Reettou, Finkou bydlící v lese nedaleko cedule Vítejte uprostřed ničeho. Reetta taky hraje na piáno a zpívá a má autoharfu, skládá celkem kvalitní hudbu a texty, má v pokoji kelímek s mrtvou můrou, což je její jediný kamarád (kelímek nebo můra?) a je to asi tak trochu upír, celá bílá a blonďatá, po minutě na sluníčku absolutně spálená a smrtelně alergická na česnek.

Úterý
Hodina zpěvu, balení, těšení, partie šachu Reetta versus všichni, kteří si nepřejí, aby všechny Veroničiny figurky umřely. Večer odjezd do Záhřebu. Autobusem.

Středa
Pět hodin ráno. Tramvaje. Billboardy. Nádraží, které vypadá jako nádraží. Procházka městem, chladno, parky, starobylé budovy, vlajky Chorvatska a Evropské Unie. Sara, Reetta, Belmin a já sedíme n lavičce, Nate a Peter utíkají městem a hledají, kde budeme spát. Kolem prochází lidi vracející se z večírků nebo jdoucí do práce. Nějaký týpek se vymočí na stěnu nádherného domu, který si záhy odemkne a vejde. Nate a Peter se vracejí oznámit, že nic nenašli a běží opačným směrem. Z křoví vyskočí asi čtyřicetiletá žena a upravuje si sukni. Asi deset sekund po ní jakoby náhodou ze stejného křoví vyskočí kus chlapa. Nate a Peter se vracejí s tím, že našli cestu, ale zatím tam nemůžeme jít.
Sedáme do příjemné kavárny, sledujeme televizi, Sara usne na stole, Nate a Peter vedou absurdní dialogy a pokládají je absurdními gesty, já se směju, Belmin je zpruzený, Reetta je mimo. Po třech hodinách tohoto a společnému použití toalety (pokud je chcete dostat na dámy, musíte projít kolem všech pánských) jdeme do squatu, probouzíme pár anglicky mluvících dredařů a odkládáme si věci. Najednou se nikdo z nás necítí na to zůstat tam a spát. Jdeme do města.
Procházíme širokými světlými ulicemi a zelenými udržovanými parky, každý má uprostřed fontánu, potkáváme spoustu mladých dobře oblečených lidí, potkáme i nějaké lidi středního věku a důchodce, všichni jsou ale jako ze škatulky a podle poslední módy a všichni mají úžasné boty.
Jedeme se podívat do obchodního centra, kde snad bude výtah, v němž můžeme sehrát většinu toho, co jsme vymysleli. Všichni pomalu usínáme v tramvaji, potom Belmin zavelí vystupujem, já se divím, cože, už jsme tady a on, ne, ale kontrola jízdenek je tady. Vystoupíme, chvíli všichni stojíme na místě a koukáme, já se hlasitě raduju, to jsme to ale sehraní, jak se zavelí kontrola jízdenek a my vystoupíme jako jeden muž, Sara na mě kouká, Co?! Co?! Peter a Nate kvapně odchází, já si všimnu, že revizorka stojí vedle mě a běžím za nimi. Revizorka je drsná, má asi padesát a peroxid ve vlasech a říká něco chorvatsky, potom zřejmě pochopí a obratně využívá své znalosti angličtiny. Volá Yů no tiket, yů no tiket a ukazuje prstem, Reetta na ni finsky kouká, Reettina finská vlajka, kterou má přišitou na batohu, na ni taky kouká, revizorka vidí větší šance v Belminovi a Saře a Reetta znudeně odchází. Revizorka dokola opakuje Yů no tiket, Sara něco drmolí anglicky a Belmin předstírá, že nemluví vůbec, byť hovoří plynně pěti jazyky a chorvatština je jeden z nich. Když Sara zamává americkým pasem, revizorka zamává bankovkama a nakonec se, za použití Sařiny chorvatské slovní zásoby (Nemam, nemam.) dohodnou, že z původních 400 kuna a jít na policii, zaplatí jen 80 a z toho jim ještě revizorka zaplatí dva lístky a názorně předvede, jak je mají použít.
V euforii z této náhlé a velmi teatrální improvizace jdeme pěšky Záhřebem a přes lici na nás volá cyklista. Přejdeme a zjistíme, že je to jeden z těch, které jsem ráno probudili ve squatu, seznamujeme se, povídáme si tak dlouho, až je z toho piknik na chodníku, cyklista je Němec a Peter je rád, že může mluvit německy a my ostatní se bavíme s náhodně kolemjdoucím Američanem, který po minutě uzná, že má taky docela zájem spát ve squatu a Němec, že není problém. Když už na nás asi po dvacáté začne někdo chorvatsky hulákat, že nemáme co sedět na chodníku, jdeme na trh a nakoupíme kila zeleniny, potom se všichni společně vracíme do squatu a Peter vaří úžasný oběd. Zbytek dne se seznamujeme s různými obyvateli a přenocující ve squatu, dredatými Chorvaty, malíři, sochaři, spreyery, potom je tam taky spousta Američanů, akordeonistů, polykačů ohně, klaunů a lidí, co nedělají nic, několik psů a hodně kvalitní hudby. Krom asi tří domů plných studených pokojů, rozbitých oken, nicméně velmi útulně přecpaných obrazy, plastikami, hudebními nástroji a náhodnými věcmi, galerie, improvizovaného kina, několika ateliérů, divadelního sálu, dvora, který je určen výhradně spreyerům a několika útulných střech, které většinou slouží jako zkušebny a vůbec místa plná inspirace a krom velikého obýváku-jídelny-kuchyně, záchodů a sprch je tam taky bar. Je to mix Daniela, Klidu a Hlubiny (pokud tahle místa neznáte, je to prostě velká tmavá hala, plná nástěnných maleb á la třicátá léta, kde burácí jazz i drum´n´bass a mají tam české pivo). Tam trávíme večer.

Čtvrtek
Ranní hraní na ulici, téměř 100 kuna za necelou hodinu, jdeme to oslavit do příjemného jazzbaru docela dobrým chorvatským Tomislavem, potom už ani nemáme náladu hrát pro peníze, takže okupujeme park, hrajem spíše pro sebe a máme se dobře. Noc trávíme slavením Ilvaniných narozenin, Ilvana je náš dozor.

Pátek
Ráno vyjdeme do města, Reetta se snaží uskutečnit svůj experiment, hrát chvíli finsky a chvíli anglicky a spočítat, za co dostane více peněz, nakonec to kombinuje a dostává čokoládový puding, my si mezitím užíváme ruchu náměstí, na kterém probíhá festival vegetariánství, spousta ochutnávek zadarmo.
Potom objevím ty americké kluky, totiž dva mladíky, dost zarostlé a špinavé, jeden si to frčí na kytaru a druhý na kovový kbelík, z jehož středu vede struna přivázaná na druhém konci k tyči a defakto to funguje jako kontrabas. Oba ví, jak na to, umí zpívat, jsou sehraní, vydělávají si na tom docela pěkné peníze. Jsou zvyklí hrát s celou kapelou, kterou v New Orleans mají, všichni společně přiletěli do Evropy, ale potom se rozdělili a teď tihle dva cestují sami, stopem a přespávají na nádražích, na jídlo si vydělávají hraním a protože už začíná být docela zima, směřují do Španělska a snad si do té doby stihnout vydělat dost peněz, aby měli na letenku zpátky. Mám sto chutí jim říct, ať jdou taky spát do squatu, ať nespí venku, ale necítím se tam tak doma, abych tam někoho zvala.
Odpledne další geniální jídlo od Petera a příprava na další fázi našeho streetartu, když odcházíme, míjíme se ve dveřích s těmi dvěma kluky z New Orleans, které mezitím někdo jiný ze squatu pozval.
Mám radost z toho mixu všech národností a všech směrů v jednom domě, zní to utopicky, ale nenacházím na tom vážně vůbec nic negativního.
Sara říká, že Američani nemají žádnou vlastní kulturu, že když se dva takhle potkají v Záhřebu, nehlásí se k sobě, protože mezi s sebou necítí žádné spojení.
K večeru jsme se vydáváme dělat blbosti ve výtahu. Nejdříve v obchodním centru, sedíme každý v jednom rohu výtahu pro dejme tomu deset osob a máme zavázané oči, pokaždé, když se otevřou dveře, zmateně se rozhlížíme, vlastně vůbec nemůžeme vědět, co se děje kolem a dozvíme se to, až když se počtvrté ozve hlasité Vstaňte a já se odhodlám sundat si pásku přes oči a vidím čtyři sekuriťáky, jak hystericky řvou na Petera, Kdo jste, Co tady děláte?! Před výtahem fronta lidí tvářících se dost vyděšeně. Kdo by to čekal.
Přestože potom už nejsem pro, jdeme do obytného věžáku, v rychlosti se svlíkáme do plavek a nastupujeme do výtahu, lepíme na světlo červenou fólii a předstíráme horko jak v sauně, i když se nám kouří od pusy mrazem. První obyvatel domu, který chce výtah použít, se sice baví, nicméně hned vedle zrovna začíná angličtina pro nejmenší, tudíž nás vyhazuje, aby nás neviděly děti, my se znovu oblíkáme a jako zhrzení umělci se chceme jít poučit, jak to tedy máme dělat, co Muzea současného umění, které je hned vedle, ale zrovna ho zavírají.
Nakonec trávíme zbytek večera pitím kafe a užíváním si Záhřebu.

Sobota
Velmi brzy ráno vychází Reetta a Sara s krabičkou kříd psát po chodnících celého města otázky vyvolávající otázky a Nate s Peterem lepit plakáty (vyvolávající spíše než plakání taky otázky). Zbytek soboty trávíme v restauraci, kde lacino dostanete menu obsahující polévku, salát, druhý chod, palačinku, sklenici mléka, kafe a vodu. Potom už se jen procházíme a válíme se v parku, a odjždíme.

Celkově jsme toho umění moc neudělali, ale jsem spokojená, inspirovaná a chci jet do Záhřebu znovu! A všem doporučuju!

PS. Odkaz na oficiální blog projektu - http://mostarinzagreb.blogspot.com/ a více fotek se postupně objeví na Facebooku.

Mostar 31

Už jsem tu měsíc. Docela se cítím jako doma, ale přesto je tady stále mnoho nových věcí. Přicházejí až děsivě rychlým tempem.

---

Došla jsem k tomu, že češtinu i angličtinu používám asi stejně často.

Trochu něco o lidech. Říkalo se, že jeden náš budoucí spolužák je vnuk současného vládce Severní Korey. Přišlo mi to jako dobrý vtip a ten ještě podpořil Facebook, který mi ukazoval, že Hansol Kim přidal Marxe, Engelse a Che Guevaru mezi osobnosti, které ho inspirují.

Teď už Hansol Kim na Facebooku není. Možná ho naštvalo, že ve finských hlavních zprávách použili jako jeden z obrázků k hlavním událostem dne jeho profilovou fotku. Nicméně se o tom mluvilo i v jiných zemích, protože skoro každý tady o něm dostal nějakou zprávu od rodičů.
Jaký je? Bude se k svému jménu hlásit nebo to nebude považovat za směrodatné? Jsem na to hodně zvědavá.

Něco o jídle - nejsem schopna pochopit zdejší zálibu v jezení příloh k přílohám. Mám na mysli dát si na oběd brambory s těstovinami a rýžovým salátem, místo masa můžete dostat rýži v trojobale a ze všeho nejlepší je zajíst to chlebem. Hodně se tu prodává rýžová čokoláda. Leží mi na stole, pomalu se odhodlávám.
Pečivo mi tady moc nechutná, má tak tvrdou kůrku, že to rozedře pusu. Čínské polívky, to teda vůbec nejsou žádné čínské polívky. Snadkosti jsou povětšinou extrémně přeslazené.
Ale zase se občas dostanu k nějaké cizí kuchyni -od finských mumínkových bonbonů přes nizozemské wafle a čínské sušenky až k židovské novoroční hostině, po které tedy musím konstatovat, že je štěstí, že to musí jíst jen jednou za rok-, ale vůbec se nezlobím, když mi v noci zaklepou na dveře dvě Židovky, jestli nechci karamel. No a taky se dá v Bosně koupit výborný puding v krabičce. A všude jsou granátová jablka, která jsou už teď výborná a to ještě nejsou zralá. Můžeme si je jen tak utrhnout a sníst.

Zajímá mě, jak to se mnou bude v divadle. Ten předmět je dost intenzivní (ostatně jako všechny předměty), každý den máme tak tři hodiny, převážně ve stylu Stanislavského, nic není jen tak, Sněženka je stará škola a ani na chvíli si neodpočinem. Navíc musíme mít první představení hotové do konce listopadu. Takže ve zbytku měsíce, kdy nemáme hodiny, máme spoustu úkolů.
Do toho máme dost intenzivní lekce klaunství, které mě většinou nabijí neuvěřitelně euforickou energií, které se tak tři dny nemůžu zbavit. Což je zajímavé proto, že Peter, který je většinou zdrojem toho nadšení, je mimo klaunství docela mimo. Tak Dyťasovsky mimo. A moc nechápe vtipy. Nebo prostě jen nejsem vtipná.
A konečně, mám taky strašně moc nápadů. Asi mi z nich praskne hlava. Mám pocit, že bych neměla nikdy spát a pořád jen něco tvořit a číst.

Rozdíl mezi mezinárodními a místními studenty UWCiM vidím v sebvědomí. Nechci zobecňovat. Toto je můj názor, který vznikl za měsíc, co tady jsem a určitě se bude ještě hodně formovat. Ale zatím: místní jsou hlasití, v hodinách zapáleně diskutují, občas, i když ne moc často, opakují cizí názory jinými slovy a když ne, stejně mají potřebu se přihlásit, aby řekli aspoň, že s někým souhlasí. Jsou tady extrémy jako Stefan, který dostal z testu z matematiky 6 a ne 7 (což je nejlepší) a nahlas prohlašoval, že když už on nemá sedmičku, tak kdo jiný může mít (přitom ji pár lidí mělo), anebo Ana, která je nejen vždy první v diskuzi, ale je odhodlaná reagovat na úplně každý další příspěvek a odpovídat na všechny otázky učitelky, byť nejsou určeny jí a kolikrát to ani nejsou otázky. Ana si taky myslí, že jí některé části rezidence patří. Tak například když jsem šla použít ten z asi deseti záchodů, co tady máme, který je naproti jejího pokoje, začala urputně klepat na dveře a řvala po mně, ať okamžitě vypadnu.
Další zajímavý případ je Damir, který je tady teprve asi čtyři dny - přijel teď, protože to tady jedna slečna už vzdala a protože je teprve začátek roku, ještě stihne všechno dohnat. Máme spolu hodiny divadla, už na té první se projevilo jeho extrémní sebevědomí. Na otázku, jaké má zkušenosti s divadlem, odpověděl, že mnohé. Potom přešel do svého jazyka a vyjmenoval asi deset her, ve kterých hrál hlavní roli. (V hodinách se smí mluvit jen anglicky a je docela hloupé, když vede student s učitelem rozhovor, kterému nikdo jiný nemůže rozumět.) Kterou z divadelních profesí byste chtěli dělat? Já chci být určitě herec, protože na to mám talent, vím, že lidi baví se na mě dívat a mě baví, že se na mě dívají. Angličtina naší učitelky divadla sice není moc dobrá, ale dokážeme se pochopit. Damir ale, snad aby nám to usnadnil, se snaží všechno za ni vysvětlovat lépe (protože on všechna cvičení a hry zná, on už to všechno dávno dělal), u toho přímo podsouvá, jak je to správné, jak se máme cítit a takovéhle věci, které má každý jiné.
Většina těch, co o sobě nikdy neřekli, že jsou v divadle dobří, je lepší než on, pokud jsem schopna soudit. Ale raději nebudu předbíhat. Třeba je tohle zatím jen jeho stydlivá, nerozkoukaná fáze.
To jsou ti nejlepší.
Paradox je, že z většiny zemí se sem po napsání všech esejí, životopisů, motivačních dopisů, pohovorů, testů a podstoupení té snad nejtěžší zkoušky - sehnání všech razítek, lékařských potvrzení a víza dostane jeden člověk. Z Bosny a Hercegoviny čtyřicet. Přesto je potřeba si zachovat převahu, když to nejde jinak, tak zarputilým používání místních jazyků.
Každopádně, je třeba, Veroniko, připustit, že nemusím mít vždycky pravdu.

Rádio je báječná věc. Není nad to si zapnout Vltavu, dozvědět se, že zprávy četl Petr Gojda a vědět, že Petr Gojda teď tím pádem pomalu odchází ze studia, vychází do pražských ulic a možná se staví někam do HanyBany a dá si pivo s lidma co tam potká, mezitím co já a spousta jiných lidí, kteří umí česky (což je na tom právě to nejlepší), zůstaneme s Vltavou a budeme vědět, že ať jsme kde jsme, všichni teď slyšíme to stejné. A když pak přesně o půlnoci hrají státní hymnu (ty vole), začínám se cítit jako zapšklý vlastenec.