Už jsem tu měsíc. Docela se cítím jako doma, ale přesto je tady stále mnoho nových věcí. Přicházejí až děsivě rychlým tempem.
Došla jsem k tomu, že češtinu i angličtinu používám asi stejně často.
Trochu něco o lidech. Říkalo se, že jeden náš budoucí spolužák je vnuk současného vládce Severní Korey. Přišlo mi to jako dobrý vtip a ten ještě podpořil Facebook, který mi ukazoval, že Hansol Kim přidal Marxe, Engelse a Che Guevaru mezi osobnosti, které ho inspirují.
Teď už Hansol Kim na Facebooku není. Možná ho naštvalo, že ve finských hlavních zprávách použili jako jeden z obrázků k hlavním událostem dne jeho profilovou fotku. Nicméně se o tom mluvilo i v jiných zemích, protože skoro každý tady o něm dostal nějakou zprávu od rodičů.
Jaký je? Bude se k svému jménu hlásit nebo to nebude považovat za směrodatné? Jsem na to hodně zvědavá.
Něco o jídle - nejsem schopna pochopit zdejší zálibu v jezení příloh k přílohám. Mám na mysli dát si na oběd brambory s těstovinami a rýžovým salátem, místo masa můžete dostat rýži v trojobale a ze všeho nejlepší je zajíst to chlebem. Hodně se tu prodává rýžová čokoláda. Leží mi na stole, pomalu se odhodlávám.
Pečivo mi tady moc nechutná, má tak tvrdou kůrku, že to rozedře pusu. Čínské polívky, to teda vůbec nejsou žádné čínské polívky. Snadkosti jsou povětšinou extrémně přeslazené.
Ale zase se občas dostanu k nějaké cizí kuchyni -od finských mumínkových bonbonů přes nizozemské wafle a čínské sušenky až k židovské novoroční hostině, po které tedy musím konstatovat, že je štěstí, že to musí jíst jen jednou za rok-, ale vůbec se nezlobím, když mi v noci zaklepou na dveře dvě Židovky, jestli nechci karamel. No a taky se dá v Bosně koupit výborný puding v krabičce. A všude jsou granátová jablka, která jsou už teď výborná a to ještě nejsou zralá. Můžeme si je jen tak utrhnout a sníst.
Zajímá mě, jak to se mnou bude v divadle. Ten předmět je dost intenzivní (ostatně jako všechny předměty), každý den máme tak tři hodiny, převážně ve stylu Stanislavského, nic není jen tak, Sněženka je stará škola a ani na chvíli si neodpočinem. Navíc musíme mít první představení hotové do konce listopadu. Takže ve zbytku měsíce, kdy nemáme hodiny, máme spoustu úkolů.
Do toho máme dost intenzivní lekce klaunství, které mě většinou nabijí neuvěřitelně euforickou energií, které se tak tři dny nemůžu zbavit. Což je zajímavé proto, že Peter, který je většinou zdrojem toho nadšení, je mimo klaunství docela mimo. Tak Dyťasovsky mimo. A moc nechápe vtipy. Nebo prostě jen nejsem vtipná.
A konečně, mám taky strašně moc nápadů. Asi mi z nich praskne hlava. Mám pocit, že bych neměla nikdy spát a pořád jen něco tvořit a číst.
Rozdíl mezi mezinárodními a místními studenty UWCiM vidím v sebvědomí. Nechci zobecňovat. Toto je můj názor, který vznikl za měsíc, co tady jsem a určitě se bude ještě hodně formovat. Ale zatím: místní jsou hlasití, v hodinách zapáleně diskutují, občas, i když ne moc často, opakují cizí názory jinými slovy a když ne, stejně mají potřebu se přihlásit, aby řekli aspoň, že s někým souhlasí. Jsou tady extrémy jako Stefan, který dostal z testu z matematiky 6 a ne 7 (což je nejlepší) a nahlas prohlašoval, že když už on nemá sedmičku, tak kdo jiný může mít (přitom ji pár lidí mělo), anebo Ana, která je nejen vždy první v diskuzi, ale je odhodlaná reagovat na úplně každý další příspěvek a odpovídat na všechny otázky učitelky, byť nejsou určeny jí a kolikrát to ani nejsou otázky. Ana si taky myslí, že jí některé části rezidence patří. Tak například když jsem šla použít ten z asi deseti záchodů, co tady máme, který je naproti jejího pokoje, začala urputně klepat na dveře a řvala po mně, ať okamžitě vypadnu.
Další zajímavý případ je Damir, který je tady teprve asi čtyři dny - přijel teď, protože to tady jedna slečna už vzdala a protože je teprve začátek roku, ještě stihne všechno dohnat. Máme spolu hodiny divadla, už na té první se projevilo jeho extrémní sebevědomí. Na otázku, jaké má zkušenosti s divadlem, odpověděl, že mnohé. Potom přešel do svého jazyka a vyjmenoval asi deset her, ve kterých hrál hlavní roli. (V hodinách se smí mluvit jen anglicky a je docela hloupé, když vede student s učitelem rozhovor, kterému nikdo jiný nemůže rozumět.) Kterou z divadelních profesí byste chtěli dělat? Já chci být určitě herec, protože na to mám talent, vím, že lidi baví se na mě dívat a mě baví, že se na mě dívají. Angličtina naší učitelky divadla sice není moc dobrá, ale dokážeme se pochopit. Damir ale, snad aby nám to usnadnil, se snaží všechno za ni vysvětlovat lépe (protože on všechna cvičení a hry zná, on už to všechno dávno dělal), u toho přímo podsouvá, jak je to správné, jak se máme cítit a takovéhle věci, které má každý jiné.
Většina těch, co o sobě nikdy neřekli, že jsou v divadle dobří, je lepší než on, pokud jsem schopna soudit. Ale raději nebudu předbíhat. Třeba je tohle zatím jen jeho stydlivá, nerozkoukaná fáze.
To jsou ti nejlepší.
Paradox je, že z většiny zemí se sem po napsání všech esejí, životopisů, motivačních dopisů, pohovorů, testů a podstoupení té snad nejtěžší zkoušky - sehnání všech razítek, lékařských potvrzení a víza dostane jeden člověk. Z Bosny a Hercegoviny čtyřicet. Přesto je potřeba si zachovat převahu, když to nejde jinak, tak zarputilým používání místních jazyků.
Každopádně, je třeba, Veroniko, připustit, že nemusím mít vždycky pravdu.
Rádio je báječná věc. Není nad to si zapnout Vltavu, dozvědět se, že zprávy četl Petr Gojda a vědět, že Petr Gojda teď tím pádem pomalu odchází ze studia, vychází do pražských ulic a možná se staví někam do HanyBany a dá si pivo s lidma co tam potká, mezitím co já a spousta jiných lidí, kteří umí česky (což je na tom právě to nejlepší), zůstaneme s Vltavou a budeme vědět, že ať jsme kde jsme, všichni teď slyšíme to stejné. A když pak přesně o půlnoci hrají státní hymnu (ty vole), začínám se cítit jako zapšklý vlastenec.
Žádné komentáře:
Okomentovat