Mostar 26

Všechno co je domácí, je skvělé: zelenina, šťáva, syrnica i rakja.

Všechno, co je tady, je jejich majetek: "Voda řeky Neretvy je tady tak čistá, že ji můžete pít," řekne týpek, co má na starost bezpečnost našeho raftu a jen co se napiju, hodí do řeky Neretvy nedopalek.

Jsou tady nepříjemní lidi, co se nesnaží komunikovat, učitelky ze základky nebo z gymnázia, co do vás natvrdo vrazí, i když vás vidí a vidí, že nemáte kam uhnout, mladí lidi, co po vás přes ulici pořvávají, Hej ty si z Ameriky, hej?
Jsou tady staré paní, co venčí pejsky a jsou schopné vám anglicky vysvětlit, jak se kam dostat, jsou tady českoslovenští vyvolávači fotek, jsou tady paní na poště, co ovládají jazyk obrázků a jsou tady postarší pánové s tak precizní výslovností, že už vím, jak se seznámili se svými manželkami.

Ještě mi nepřišla žádná pošta a ještě nikomu nepřišla žádná odsud - mám z toho stejný pocit, jako když Antonín ne a ne odstopovat z Prahy.

Jsou tady lidé, co zažili válku.

A když válka zničila Stari most, řekli si: "No co, však my postavíme ještě starší."

19. den v Mostaru, třetí den v krizi a co ji vyřešilo

Krize začla v sobotu, kdy jsem si sbalila všechny vlastně dosud nevybalené věci a taxíkem dojela z Musaly (rezidence, kde jsem dosud bydlela v pokoji, který byl pro čtyři lidi dost malý) na Sušac, kde pro mě měl být volný pokoj. Přestože jsem se dohodla se všemi, se kterými jsem se dohodnout měla, nic nebylo podle plánu, místnost byla zamčená a já jsem samými nervy, že nemám kde spát a nemám se kde učit a mám docela dost práce a úkolů, které nejsem schopna udělat, když myslím na to, že budu muset ještě nevím kdy vyklidit tu místnost, ve které mám bydlet, vybalit si všechny věci, prostě zalezla do postele a četla Harryho Pottera.
Na vegetariánství jsem se vykašlala. Stačilo.
V neděli v deset večer se situace pohla k lepšímu, poněvadž housemum odemkla místnost a pár úžasných spolužáků se mnou vynosilo věci, které tam byly, a vůbec se zabydlet.
Moje spolubydlící se jmenuje Weronika. Je z Gdyně. Je super.
Po nastěhování mi bylo lépe, ale za chvíli jsem už zase bojovala s krizí, poněvadž jsem neměla hotové úkoly a co hůř, neměla jsem ponětí, jak je mám udělat. Snažila jsem se o to do půl čtvrté, ale marně. Po pár hodinách spánku jsem stále v krizi šla do školy, měla jsem sice jen tři hodiny, nicméně to bylo docela úmorné, protože jsem ani v jedné z nich nevěděla, která bije.
A jak jsem byla tak hrozně unavená, nešťastná, naštvaná a nervózní, začalo foukat. A potom krapat. A potom pršet a potom lít jak z konve a potom se i blýskalo a já jsem došla na rezidenci na kost promoklá, což bylo to nejlepší, co se mi za poslední dny stalo.
Pak už se děly jen dobré věci, povedlo se mi udělat všechny domácí úkoly na zítra, koupila jsem si kafe a čokolády do zásoby a potom Weronika začala poštět dobrou hudbu a my jsme začly skákat po postelích a tancovat. Mamka mi poslala povzbudivý mail. Peter Lorenz mi poslal mail, že se mnou počítají na project week Streetart v Zagrebu.

Upřímně, dávám si čas tak do pátku než budu mít další krizi.

Ale tak to přece bylo i v Ostravě.

Mostar, den 14 a jak to dopadlo s vegetariánstvím

Tak jsem tu dva týdny.
Když jsem se v pondělí rozhodla být vegetariánem, neobešlo se to bez jistých komplikací. Mladík, co nám nakládá na talíře, mi řekl, že je to možné až příští týden, poněvadž tento týden jsem evidovaná jako nevegetarián. Nicméně jídelníčkový týden trvá od úterý do úterý, takže hned další den už jsem si na něčem s kousky něčeho v trojobale s něčím.

Ekologie se začne řešit nejspíš příští týden, potom tedy zkusím nějak přispět, pomoct. Nejbližší barevné popelnice jsou prý v jiném kraji (nejsem si jistá, jak je to s územním rozdělením).

Co ale ještě udělám, abych byla více eco-friendly, je kalíšek.
Pokud jste slabší povahy nebo nemáte rádi krev, skočte až na . opakuji .
Kalíšek, jak někdo víme od Ivetky Kocifajové už kolik let, je něco jako opakovatelně použitelný tampon. Díky UWCiM jsem se s ním setkala reálně. Kdyby nic, tak za tohle jsem vděčná.
Kalíšek - mooncup - je ekologičtější, zdravější, levnější. Podle našich neprofesionálních výpočtů (na profesionálních kalkulačkách, které jdou zapojit do počítače, umí napsat celou abecedu a mají paměť jako slon a jejichž ztráta by znamenala, že bych musela domů dostopovat), lze za život díky kalíšku ušetřit 30 000 Kč. U nás lze zakoupit pouze v Brně.
Zde odkaz: http://www.mooncup.co.uk/
A kdyby bylo cokoliv nejasného, vyrobím instruktážní video, kde Claudia všechno vysvětlí, popíše, nadchne vás pro to a pokud je pro vás Brno daleko, pošle vám přese mě zboží ze Španělska.

. opakuji .
Dnes proběhla v angličtině první zapálená debata (a tím způsobem by tato škola vlastně měla fungovat). Spolužáci se hlásili o slovo jeden za druhým, každý měl svůj názor, každý měl co říct, dokonce si párkrát i oponovali, každý měl předem na papíře vypracovaný svůj názor a diskuze tedy byla velmi konstruktivní a na úrovni. Tématem bylo používání podestýlek pro kočky.
Jen na konci debaty se na mě učitelka trochu káravě podívala, snad jí vadilo, že jsem se nezúčastnila, po celou dobu jsem se snažila potlačit smích a že jsem obě tyto (ne)činnosti dělala v češtině.

Jinak byl dnes neuvěřitelně plodný a kreativní den, takže mám hlavu plnou nových nápadů, potřebovala bych myslánku a taky mnohokrát více času.
A taky doufám, že tohle všichni čtete, že mi to okomentujete, že budeme diskutovat stejně zapáleně, jako kdyby se jednalo o stelivo pro kočky!

Mostar, den 12 - první část

Další myšlenky, kterých se nemůžu zbavit, když jsem v Mostaru.

Přemýšlím, že se stanu vegetariánem. Skoro pořád tady jíme mleté maso a z toho mám nepříjemný pocit. Hrozně mi to připomíná McDonald. Když už není mleté, je jak z jídelny. A vzhledem k tomu, že tady odpoledne nejdu domů, kde smůžu sníst něco, o čem vím, nebo jsem aspoň přesvědčená, že vím, odkud to pochází, zkusím to maso prostě nejíst. Budu na sebe samou myslet jako na laboratorní myš. Až dokud neuvidím zlaté prase.

Co se odpadu týče, mám za to, že moje normální chování (minimálně na zdejší poměry určitě) je dost eco-friendly a chci, aby to tak zůstalo, takže si tady zkusím zařídit takové podmínky, abych mohla aspoň třídit odpad. Jo, to je ta ekologie, o které mluvím. (Vyhazování obalů do košů mi přijde tak automatické, že o tom ani nepíšu, ačkoliv tady je to asi stejná rarita jako když má u nás někdo v bytě kompost.)

Nejsem jediná, kdo se od příjezdu cítí jako eco-enemy. Zajímalo by mě, jestli lidi tady se stanou dříve friendly to eco nebo friendly to my ego.

Jak dnes dopadlo mé vegetariánství napíšu brzy. Teď končím.

Týden v Mostaru

První týden za mnou.

Co je pro mě nového: musím se naučit přijmout lidi takové, jací jsou.

Hodiny divadla jsou něco nepředstavitelného. Učí Sněženka, ví, očem mluví, stará škola, ale spolužáci - všichni mají velký potenciál a jakýsi přirozený talent v sobě. Ale to, že jsem už někdy byla v divadle a dohromady viděla více her než všichni ostatní dohromady, že jsem dokonce i něco vytvořila a že polovina lidí, co znám, studuje nebo dělá divadlo, v Česku to nic neznamená, ale pro spolužáky je to něco neuvěřitelného. Z toho mám pocit, že to není jen tak. Že v Česku je vážně docela hodně divadla.

Pokrytectví - místní lidé, nechci zobecňovat, ale skutečně všichni z College, kteří jsou z Bosny, jsou nesmírně pořádní - většinou mají v pokoji na podlaze páskou oddělená místa, kde můžou chodit v botech a kde bez, některé extrémy dokonce před tou hranicí sundají boty, překročí a obují přezůvky, ve kterých pak chodí po tom asi jednom metru čtverečním, který pro sebe mají. Vysávali a vytírali by nejraději každý den.

Ale mimo pokoj - byla to první věc, které jsem si všimla, když jsem sem přijížděla - prázdné popelnice, vedle kterých se válí odpadky. Odpadky se válí všude. Všude. Místním nedělá problém odhodit to, co drží v ruce, byť je popelnice sebeblíž.

Myslela jsem, že UWC vede studenty k trochu zodpovědnějšímu chování vůči okolí. Ale žádný takový krok (jako třeba celoškolní třídění odpadu, což aspoň pokud vím, je v Česku normální), jsem nezaznamenala. A přitom - to přece musí být jeden z těch nejefektivnějších kroků. A pohled na osmnáctiletého kluka (studenta prestižní školy, mimochodem), který jen tak upustí obal od čokolády, kterou zrovna snědl - to je přece úplně absurdní. Vždyť tohle dokáže vyřešit jedna facka od maminky. Ta by ale musela padnout asi před patnácti lety.

Zkusím zjistit, jestli se s tím dá něco dělat, ale obávám se, že to tady nepůjde tak jako v Česku - koupit si ještě jeden koš a od pondělí začít třídit odpad, protože jsme si to prostě řekli. A abych řekla pravdu, docela mi to chybí - mít tu možnost.

To je asi tak všechno, co mě momentálně napadá.

Možná ještě něco napíšu.

A nechci, aby to znělo jako kritika, i když tam nějaký názor je. Chtěla jsem, aby to byl spíš popis situace.