VOLUME II, Mostar 14

Před dvěma týdny jsem se vrátila do Mostaru. Během svých dokonalých zimních prázdnin (všichni se v tom najděte), jsem si na tu myšlenku, že se musím vrátit do Bosny, celkem zvykla s tím, že prostě nemám školu ráno a zábavu večer, ale vlastně je to tak i lepší. A tak jsem se smířila s myšlenkou, že každý musí chodit do školy, já ještě navíc do Bosny. 

Nicméně tentokrát došlo k velice plynulému přechodu z domů přes Brno do Vídně, kde v autobuse Betka Slovenka, takže se velice pomalu nabíhající angličtina, taky Peter, šnycly, vydatná cesta, dokonce jsme se i docela vyspali. Ráno se z nádraží všichni rozjedem na svoje rezidence, na Sušacu je zamčeno, ale co, pořád mám šnycly, několik knih, deku, tak regulérně kempuju před hlavním vchodem než asi za dvě hodiny vycházejí ven první spolužáci. Hromada objímání, vybalování, z pokojíčku se teď stalo moc hezké místo (mám princeznovské povlečení), nakonec zjišťuju, že jsem jedna z prvních, kdo přijel, tím větší euforie s každým novým příchozím. Přijede Jeffrey, hodně se objímáme.

Potom se pomalu, rozjíždí věci jako škola. Zkusím vybrat něco zajímavého.

Takže v Abraševići, což je takový trochu underground, kde pracujou samí super lidi připomínající Ostravu, měl koncert Martin Küchen. Už jsem na něm jednou byla, asi tak rok a půl zpátky ve Stařeně, potom si mě tam odchytl Martin Klimeš a že jestli bych tomu saxofonistovi druhý den mohla ukázat, kde je nádraží, aby dojel do Opavy na další koncert. Takže jsem si dokonce s Martinem Küchenem, švédským saxofonistou, i půl hodinku povídala. A teď najednou že má přijet do Bosny? Tak jsme šly s Reettou (finským skřítkem) do Abraševiće na džus ještě před koncertem, potkaly Martina a já jsem se ho šla zeptat, jestli si pamatuje, jak byl v Česku a hrál tam a on, no jasně, ty jsi mě přece druhý den odprovázela na vlak. Potom si ještě popovídal s Reettou, takhle si přijet do Bosny a potkat někoho, s kým se už kdysi bavil, jak popíjí džus s někým, kdo mluví plynně švédsky. Haha. Koncert měl výborný, jen to lidi moc nepochopili, což se ale dalo čekat. Nicméně vím, že se to strašně líbilo Reettě, Peterovi a Claře, což jsou ostatně takoví moji lidi. Mimochodem, když Clara (moje tutorka, je ze Španělska) studovala v Paříži, chodívala na takové koncerty často. A mě při tom koncertu napadlo téma na projekt, tak jsem se Clary rovnou zeptala, jestli do toho chce jít se mnou a jo! Tak snad se brzy dostanu k "divadlu".

Jinak divadlo jako předmět už nám zase začalo, protože máme zase nové lidi, děláme od začátku všechny improvizace, pohyb, zvuky, což mě docela baví, na druhou stranu mám pocit, že udělat další představení budeme tedy muset v mezičase, kdy nemáme divadlo v rozvrhu, takže vzhledem k tomu, že tahle třída horko těžko funguje jako tým, budeme se zase strašně hádat. Ale proč na to teď myslet.

Ve vocal group - to, co mě strašně moc baví a cítím se jako nafukovací balónek při každé zkoušce - momentálně děláme Double Trouble, takovou tu písničku, kterou ve třetím díle vítají studenti Bradavic při zahájení školního roku. Hádejte, čí to byla iniciativa.

Taky jsem konečně dodělala video, které jsem měla v hlavě asi tak od září, v listopadu jsme ho natočili a já jsem ho teď v pátek sestříhala. Jupí jupí s jediným problémem, je tady skoro všude bloknuté youtube a už mám pocit, že jsem zkusila celkem všechny způsoby, jak to sdílet, uložit to v nejhorší možné kvalitě, ale nejde to odeslat mailem, uložto ani vimeo to nepřijímají. Tak se zatím ptám na názory jen lidí tady okolo, ale nestačí mi to. Kdybyste někdo měli nějaký zbrusu nový nápad, dejte vědět.

Jinak jsme teď měli kulturní týden západní Evropy, byla jsem bohužel první dva dny nemocná, takže jsem si nakonec užila jen vyprávění velšských pohádek a potom taky den, kdy všichni měli přijít do školy oblečení jako něco stereotypně britského. Prý na každé anglické střední škole jsou minimálně tři holky těhotné. A tak Saffron přišla s vycpaným břichem. Když jsme pak měli odpoledne přednášku o cenzuře, vedenou nějakým velice vzdělaným pánem s dokonalou angličtinou a Saffron se postavila, aby se představila a zeptala se na něco k té přednášce, vzdělaný pán vykulil oči, že mu málem vypadly z důlku, což byla nakonec asi nejzábavnější věc na celé té přednášce. Ale co bylo ještě velice kulturní - hostina. Seděli jsme u stolů jako v Bradavicích, náš stůl se prohlásil za Nebelvír, akorát ve všeobecném zmatku jsme pak byli oslovováni jako Mrzimor. A pak prý, že si kolej můžem vybrat. Nicméně hostina skvělá a druhý den v noci ještě skvělá filmová noc, úplně nádherný nizozemský film: http://www.imdb.com/title/tt0795441/ , je tam úplně dokonalá kamera, všechny záběry úplně vyzývají diváka, aby se propadnul na druhou stranu plátna a neviděla jsem v životě film (krom Scotta Pilgrima), kde by byl úžasnější hlavní hrdina. A mimochodem jsem při scéně, kdy si ten hlavní hrdina poprvé holí svoji úplně holou bradu, pro jistotu ošahala brady Detmerovi a Markovi, co byli vedle mě a fakt, všichni Nizozemci, blonďáčci bez fousů, krev a mlíko, ach... Potom jsme si ještě pouštěli britský a francouzský film, nic spešl, nakonec jsme si pustili normální americký zombí běčkový horor a všichni usnuli. Takže tento kulturní týden super a teď už začít vymýšlet náš (tzn. německo-rakousko-česko-slovensko-polsko-bělorusko-ruský).

Celkově můj život tady teď vypadá asi tak, že jsem přes den ve škole a o volných hodinách dělám úkoly, učím se nebo třeba stříhám video a přemýšlím nad divadlem, potom jdu většinou na Sušac (svoji úžasnou rezidenci), docela hodně čtu, překvapivě (myslím české knížky, co jsem si dovezla, české knížky, co jsem si stáhla a zprávy), taky mi každý den cesta do školy a ze školy vyjde asi tak na jednu rozhlasovku (nemáte nějaké dobré rozhlasovky, našla jsem nějaké docela dobré Ibseny, nějakého Drábka a jinak jen Cimrmany), večer pak jdu pokud je to trochu možné na chvilku běhat, sem tam strávím náhodné dvě až tři hodiny povídáním si s někým, do koho bych v životě neřekla, že budeme mít něco společného a potom to prostě vyjde a já se válím po podlaze smíchy, tohle přesně mi poslední dobou docela vychází. Kolem půlnoci se většinou setkáme s Djordjem a Belmínem v jejich pokoji a dáme dohromady nějakou večeři a potom se docela často ještě vydáváme k Jeffreymu, kde se příležitostně přidá ještě Tahel (taková drsná židovka) a Rolf (norský muslim) a díváme se na filmy. Takže si žijem moc pěkně. 

Teď jsem asi napsala všechno zajímavého, co se stalo a měla bych končit, ať se stihnu najíst před tím než půjdu obcházet místní obyvatele. "Imateli papira za reciklažu?"

Objímám celé Česko a posílám 10 miliónů pus.

Mostar 106

Stalo se to.
UWCiM dodrželo ten nejnáročnější deadline.

V minulých dílech jste viděli, že jsem skončila pěkně zoufale, s tím, že by se tedy už vážně mělo něco změnit, ať už se cítím trochu nadšeněji a nezpochybňuji, že tady mám co dělat.

Od té doby se stalo:
Festival - první den byl parádní, hráli naši spolužáci a druháci, byla to celkem dobrá práce, bavila jsem se a lidi kolem mě také. Potom jsme s Betkou strávily výborný večer v československé hospodě, z večera odcházely absolutně šťastné. Druhý den jsme si opět užili nějaké hádky a nepříjemnou atmosféru s Oliverem a Bebo vzhledem k tomu, že jsme večer měli hrát, takže jsme samozřejmě celý den neměli na práci nic lepšího než na sebe štěkat. Naštěstí se Peya, takové ztělesněné štěstí, klid a mír z Namibie, snažila nás udobřovat a tak jsme to odehráli. A na konci se stálo a tleskalo a ne jednou. Totiž, ano, byli to naši spolužáci, co nás mají rádi a budou nám tleskat vždycky, ale mám pocit, že v průběhu celé té jednoaktovky jsme měli jejich pozornost. Užila jsem si to, improvizovala jsem, měla jsem z toho dobrý pocit.

Další den byl průběžně protkán mikrozkouškami na večerní koncert, v pauzách jsme se s Betkou vydaly sehnat víno. Ale ne jen tak ledajaké, nýbrž domácí víno. Obešly jsme celé staré město a žádný obchod s vínem nenašly. Místo, kde jsme ho jednou pily, je zavřené. Všech jsme se ptaly, ale nikdo nic. Až jsme se začaly ptát i v takových těch různých pidipotravinách. Tam nám jedna prodavačka poradila jen v neděli na Vrabčiči. Takový trh, kde se prodává spousta různých domácích produktů.
Celé nadšené jsme si s Betkou naplánovaly nedělní výlet. Jenže pak jsme pochopily, že jsme v Bosně. To znamená, že nejenže nevíme, kde je Vrabčiči, ale taky to jen tak lehce nezjistíme.
Nejdřív housemum, řekla, že není z Mostaru a neví, mám se zeptat Ivy, Iva řekla, ať se zeptám Mayi, Maya řekla, že se tam nedá dostat, leda taxíkem a to je hrozně drahé a že Vrabčiči je taky strašně drahé místo a nemám tam vůbec jezdit. Ale když jsem řekla, že chci, řekla, ať se teda zeptám Seniji. Jenže ta tady není. Napsala jsem jí aspoň email, na který mi poměrně zdvořile rozvláčně odpověděla, že vůbec nemá čas na to, aby mi řekla, kde že to Vrabčiči je. A že se mám zeptat Seady. Poněvadž byla sobota v noci, a Vrabčiči je přístupné jen v neděli, docela m to rozladilo, poněvadž Seada bydlí na jiné rezidenci, takže jsem se jí nemohla hned zeptat. Možná si říkáte, proč jsem si to vlastně nevygooglila? Jenže internet a Bosna nejsou kamarádi. A ani místní si nemyslí, že nějaké stránky s jízdními řády vůbec existují. Seada mi nakonec nebyla schopna přesně vysvětlit, odkud ty autobusy jezdí a veškeré informace o Vrabčiči byly tak pochybné, že jsem tam nejela. Je to tu všechno nějaké začarované.

No a tohle píšu jak už jsem se vrátila. Tím hlavním zážitkem bylo Wintergala, takový jakoby ples, všichni ve společenské místnosti si nejdříve řekli, jak hodnotí uběhlé tři měsíce a potom se velice hodovalo a tancovalo. A všechno bylo dokonalé, cítila jsem se, jakože tam patřím no a tak. Brutální euforie.

Mezitím se stalo strašně moc krásných věcí zejména v Česku. Teď jsem se vrátila a zase vás budu zásobovat kecy o sobě a Bosně. Taková předsevzetí, že budu mnohem aktivnější než jsem byla bývala. Tak uvidíme.
Sledujte mě, tento půlrok bude o dost akčnější, vtipnější, čtivější, prostě mě čtěte. Ego.