Mostar 106

Stalo se to.
UWCiM dodrželo ten nejnáročnější deadline.

V minulých dílech jste viděli, že jsem skončila pěkně zoufale, s tím, že by se tedy už vážně mělo něco změnit, ať už se cítím trochu nadšeněji a nezpochybňuji, že tady mám co dělat.

Od té doby se stalo:
Festival - první den byl parádní, hráli naši spolužáci a druháci, byla to celkem dobrá práce, bavila jsem se a lidi kolem mě také. Potom jsme s Betkou strávily výborný večer v československé hospodě, z večera odcházely absolutně šťastné. Druhý den jsme si opět užili nějaké hádky a nepříjemnou atmosféru s Oliverem a Bebo vzhledem k tomu, že jsme večer měli hrát, takže jsme samozřejmě celý den neměli na práci nic lepšího než na sebe štěkat. Naštěstí se Peya, takové ztělesněné štěstí, klid a mír z Namibie, snažila nás udobřovat a tak jsme to odehráli. A na konci se stálo a tleskalo a ne jednou. Totiž, ano, byli to naši spolužáci, co nás mají rádi a budou nám tleskat vždycky, ale mám pocit, že v průběhu celé té jednoaktovky jsme měli jejich pozornost. Užila jsem si to, improvizovala jsem, měla jsem z toho dobrý pocit.

Další den byl průběžně protkán mikrozkouškami na večerní koncert, v pauzách jsme se s Betkou vydaly sehnat víno. Ale ne jen tak ledajaké, nýbrž domácí víno. Obešly jsme celé staré město a žádný obchod s vínem nenašly. Místo, kde jsme ho jednou pily, je zavřené. Všech jsme se ptaly, ale nikdo nic. Až jsme se začaly ptát i v takových těch různých pidipotravinách. Tam nám jedna prodavačka poradila jen v neděli na Vrabčiči. Takový trh, kde se prodává spousta různých domácích produktů.
Celé nadšené jsme si s Betkou naplánovaly nedělní výlet. Jenže pak jsme pochopily, že jsme v Bosně. To znamená, že nejenže nevíme, kde je Vrabčiči, ale taky to jen tak lehce nezjistíme.
Nejdřív housemum, řekla, že není z Mostaru a neví, mám se zeptat Ivy, Iva řekla, ať se zeptám Mayi, Maya řekla, že se tam nedá dostat, leda taxíkem a to je hrozně drahé a že Vrabčiči je taky strašně drahé místo a nemám tam vůbec jezdit. Ale když jsem řekla, že chci, řekla, ať se teda zeptám Seniji. Jenže ta tady není. Napsala jsem jí aspoň email, na který mi poměrně zdvořile rozvláčně odpověděla, že vůbec nemá čas na to, aby mi řekla, kde že to Vrabčiči je. A že se mám zeptat Seady. Poněvadž byla sobota v noci, a Vrabčiči je přístupné jen v neděli, docela m to rozladilo, poněvadž Seada bydlí na jiné rezidenci, takže jsem se jí nemohla hned zeptat. Možná si říkáte, proč jsem si to vlastně nevygooglila? Jenže internet a Bosna nejsou kamarádi. A ani místní si nemyslí, že nějaké stránky s jízdními řády vůbec existují. Seada mi nakonec nebyla schopna přesně vysvětlit, odkud ty autobusy jezdí a veškeré informace o Vrabčiči byly tak pochybné, že jsem tam nejela. Je to tu všechno nějaké začarované.

No a tohle píšu jak už jsem se vrátila. Tím hlavním zážitkem bylo Wintergala, takový jakoby ples, všichni ve společenské místnosti si nejdříve řekli, jak hodnotí uběhlé tři měsíce a potom se velice hodovalo a tancovalo. A všechno bylo dokonalé, cítila jsem se, jakože tam patřím no a tak. Brutální euforie.

Mezitím se stalo strašně moc krásných věcí zejména v Česku. Teď jsem se vrátila a zase vás budu zásobovat kecy o sobě a Bosně. Taková předsevzetí, že budu mnohem aktivnější než jsem byla bývala. Tak uvidíme.
Sledujte mě, tento půlrok bude o dost akčnější, vtipnější, čtivější, prostě mě čtěte. Ego.