čtvrtek 16. února 2012

VOLUME II, Mostar 32, přírodní katastrofa

Posledně jsem skončila před tou reciklažou, tak tedy přesně tam začnu. Měly jsme se Sarou Američankou na starost asi šest asi šestipatrových domů. Vtipné bylo, že jsme sice měly naučenou onu větu, jak se představit a zeptat se na starý papír, nicméně pokud odpověděli něco jiného než da nebo ne, byly jsme celkem zmatené. Nezdvořilých lidí jsme potkali maličko, taky štěkajících psů za dveřmi skoro nebylo, že by nám to někdo ulehčil a mluvil anglicky, to taky ne. Milé ale bylo, že pár lidí nachystalo balíky starých novin svázané za dveře. Jen je to bohužel všechno příliš malá kapka v moři. Snad ale časem přibude aktivních lidí (z naší a především jejich strany).
Nicméně nám jednou otevřel dveře asi desetiletý kluk, který plynule anglicky zjistil, co chceme, přičemž do své angličtiny vkládal chicas a usmíval se, jako kdyby mu bylo tak o deset let víc. Štramák. Potom přišla babička velice potěšena naši snahou mluvit chorvatsky a zeptala se nás, odkud jsme, potom na Saru spustila rovněž plynule anglicky a na mě česky. To je jasné, vždyť, já jsem sedm let žila v Praze a tenhle prcek se tam narodil. Odcházely jsme s ještě teplou výbornou syrnicou a máme přijít zas. Betka Slovenka pochodující na druhou stranu města za stejným účelem, si vysloužila pozvání na oběd a potkala dvě holky, co se hlásí na naši školu. Taky príma.
Potom už jsme tak nějak rychle došli k tomu, že jsme s Tahel Židovkou pekly něco extrémně čokoládového Jeffreymu k narozeninám a potom o půlnoci veliké slavení, resp. něco jako regulérní párty (proč jsem většinou jediná holka mezi nimi?), což bylo hodně super. A od té doby to byl vlastně jeden kontinuální večírek. Poněvadž.
Druhý den jsem měla jít do školy až na poslední hodinu, co začíná někdy ve třičtvrtě na dvě. Nicméně ráno přišla Tahel, že chtěla jet do školy taxíkem, protože hrozně sněží, jenže taxík po hodině vůbec nepřijel, tak jí housemum řekla, že už může zůstat doma. Potom se pár lidí zeptalo, jestli taky může zůstat a nakonec nám přišel mail, že poslední hodina se ruší. Takže jsem ani nevyšla z domu.
Potom byla sobota a neděle, velice príma, jen pořád sněžilo a sněžilo a potom už bylo sněhu tolik, že nám nešly otevřít dveře do kantýny. Respektive nebyly ani vidět. Tak jsme se tulili, objímali radiátory a bylo to príma. Nicméně pro lidi z Musaly, druhé rezidence, to asi až tak príma nebylo, poněvadž po totálně zasněžených cestách se lidi z kantýny (sídlící v naší rezidenci) nemohli dostat k nim. Pár silných chlapů (Maggie, Sara a Claudia) bylo posláno s krosnami vykoupit nejbližší pekárnu, co byla otevřená. Mám pocit, že lezli oknem, protože i jejich dveře byly kompletně zasněžené. Neměli nakonec ani elektřinu a vodu.
Potom jsme dostali od ředitelky mail s předmětem Monday. Řekla nám, že v důsledku přírodní katastrofy není v pondělí škola. Potom jsme dostali druhý mail s předmětem Tuesday. Chápete. Potom přišli skoro všichni lidi z Musaly k nám. Přišli znamená spíš že po kolena zaboření do sněhu po asi hodině cestování dokráčeli. Učitelé se snažili je ubytovat u sebe, u svých známých a rodinný příslušníků. Problém byl, že ani někteří z nich neměli elektřinu a vodu. Zbytek lidí, co byl u nás, zažíval kombinaci ohromného večírku s nechutnou ponorkou. Do toho zapojený organizační zmatek a snaha učitelů chovat se jako za běžných okolností. Takže když nás třeba deset v jednom pokoji sledovalo film a vypadalo to, že nad ránem všichni usnem na jedné posteli a bude dobře, byl nám plán překažen a museli jsme se odebrat do svých ložnic, do ložnic, kde jsme nahlásili, že budem spát a nakonec spousta lidí spala na zemi, spacáky docházely a v našem pokoji spalo tolik lidí, že nebylo kam postavit topení, takže jsme řádně vymrzli a já jsem se solidně nachladila a byla z nevyspání a nemoci celá protivná. Celé dny jsme ale trávily s Gwenno (strašně vtipná Velšanka, která umí Velšsky a je prostě úplně skvělá), Lucy (Němko-Švýcarko-Francouzska, nádherná a vtipná slečna) a Nogou (černoška, která je taky strašně vtipná – sakra, moje slovní zásoba je poněkud chudá), prostě každá jsou vtipná jiným způsobem, Gwenno morbidně a cynicky, Lucy spíše naivně a u Nogy si nikdy nejste jistí, no a s nimi každých dvacet minut nový čaj, cukr, mléko, Gwenno shledala můj čaj dostatečně britský, což beru jako kompliment a tak jsme jen čajovaly, dívaly se na Harryho a tulily.
Když lidi z Musaly odešli zpět, stále nám zbývalo pár dnů na rezidenci. Mezitím jsem pravděpodobně chytla nespočet nemocí. Vybavujete si Djordjeho, co jsem s ním mívala půlnoční večeře? Není v něm v tomhle článku ani slovo, jelikož je zamčený ve svém pokoji a nikdo tam nesmí chodit, jelikož Djordje má příušnice. Tak je mám možná taky. Nikola, což je Jeffreyho spolubydlící a můj dobrý kamarád, tzn. jsem permanentně v jejich pokoji, má angínu, a Rolf, rovněž permanentně v Jeffreyho pokoji, má svrab. Takže teď ve mně pravděpodobně bují mutant přelézající z uší do krku a do kůže a zpátky a celou mě rozežírá, chachacha. Pořád ale nějak žiju, pořád trávím v podstatě veškerý svůj čas s Jeffreym, Nikolou a Rolfem, dělám anglické vtípky založené na mé špatné výslovnosti, takže nikomu jinému nepřijdou vtipné a hodně se dívám na filmy, na Woodyho Allena, tak mi přijde, že se mi možná trochu zlepšila angličtina. Trošičku. Každopádně mám kamarády, jupí.
Až sníh roztaje, budou záplavy, tak vám pak napíšu další článek. Posílám pusy, obejmutí, hromadu bílého sněhu do Ostravy a zbytku republiky. Mimochodem, od brány k hlavním dveřím do budovy, kde máme hodiny angličtiny, vede jen uzoučká ulička mezi hromadou sněhu, je to vyšší než já, něco jako labyrint. V Anglii by to bylo z živého plotu, ale my jsme přece v Bosně.

1 komentář:

  1. (sorry, zase já.)

    zábavička s tím globálním oteplováním. dokonce i strejdovi na Korsice nasněžilo.
    tu lehce taje a v vzduchu je příslib jara, taková ta hrozně fajn vůně.
    a Kub mi teď poslal We dance while the sky crashes down a tak jsem si teď po milionu dní pustila Dresden Dolls.

    OdpovědětVymazat