středa 7. září 2011

Týden v Mostaru

První týden za mnou.

Co je pro mě nového: musím se naučit přijmout lidi takové, jací jsou.

Hodiny divadla jsou něco nepředstavitelného. Učí Sněženka, ví, očem mluví, stará škola, ale spolužáci - všichni mají velký potenciál a jakýsi přirozený talent v sobě. Ale to, že jsem už někdy byla v divadle a dohromady viděla více her než všichni ostatní dohromady, že jsem dokonce i něco vytvořila a že polovina lidí, co znám, studuje nebo dělá divadlo, v Česku to nic neznamená, ale pro spolužáky je to něco neuvěřitelného. Z toho mám pocit, že to není jen tak. Že v Česku je vážně docela hodně divadla.

Pokrytectví - místní lidé, nechci zobecňovat, ale skutečně všichni z College, kteří jsou z Bosny, jsou nesmírně pořádní - většinou mají v pokoji na podlaze páskou oddělená místa, kde můžou chodit v botech a kde bez, některé extrémy dokonce před tou hranicí sundají boty, překročí a obují přezůvky, ve kterých pak chodí po tom asi jednom metru čtverečním, který pro sebe mají. Vysávali a vytírali by nejraději každý den.
Ale mimo pokoj - byla to první věc, které jsem si všimla, když jsem sem přijížděla - prázdné popelnice, vedle kterých se válí odpadky. Odpadky se válí všude. Všude. Místním nedělá problém odhodit to, co drží v ruce, byť je popelnice sebeblíž.
Myslela jsem, že UWC vede studenty k trochu zodpovědnějšímu chování vůči okolí. Ale žádný takový krok (jako třeba celoškolní třídění odpadu, což aspoň pokud vím, je v Česku normální), jsem nezaznamenala. A přitom - to přece musí být jeden z těch nejefektivnějších kroků. A pohled na osmnáctiletého kluka (studenta prestižní školy, mimochodem), který jen tak upustí obal od čokolády, kterou zrovna snědl - to je přece úplně absurdní. Vždyť tohle dokáže vyřešit jedna facka od maminky. Ta by ale musela padnout asi před patnácti lety.

Zkusím zjistit, jestli se s tím dá něco dělat, ale obávám se, že to tady nepůjde tak jako v Česku - koupit si ještě jeden koš a od pondělí začít třídit odpad, protože jsme si to prostě řekli. A abych řekla pravdu, docela mi to chybí - mít tu možnost.

To je asi tak všechno, co mě momentálně napadá.

Možná ještě něco napíšu.

A nechci, aby to znělo jako kritika, i když tam nějaký názor je. Chtěla jsem, aby to byl spíš popis situace.

Žádné komentáře:

Okomentovat