Halo, halo. Až budu mít trochu víc času a nebudu mít potřebu ho využít k tomu, abych vám napsala, co se tady zase stalo, přestěhuju svůj blog na něco jiného než tyhle komerční stránky. Vadí mi to. Ale potřebuju čas. Takové dvě tři plechovky času navíc.
Co jsem se vrátila z Itálie, prožiju si každý den několik různých nálad, budím se naštvaná, ve škole jsem veselá a plná energie, někdy až do odpoledne, někdy naopak smutná, ale většinou se to později stejně změní zase na tu veselou, potom přijdu na rezidenci, plná energie, tam přijdu o náladu, jsem chvíli smutná a pak jdu většinou vrcholně naštvaná opět spát.
Je to pěkná schíza, ale na druhou stranu, ono to tak vždycky nějak bylo.
Teď nějaké zážitky:
Našla jsem si tady úžasnou novou zábavu - Vocal group. Je nás osm, vede to Sara (jestli to někdo fakt sledujete, tak Saru docela často zmiňuju, je to ta Američanka, co jsme spolu byly na projectweeku), což je výborné, protože to znamená, že přesně od sedmi něco děláme, že se rozezpíváme, že se učíme výslovnost a melodii a všechno precizně, aby to opravdu za něco stálo.
Je to teď moje nejoblíbenější mimoškolní činnost. Bohužel je to jen hodina týdně.
Je super, že je tam Clara, moje tutorka (jednou za dva týdny se mě zeptá, jestli je všechno v pohodě), je to taková mladičká Španělka, co tady učí a je úplně výborná. Chytá se na moje hlášky z Harryho Pottera a posledně jsme řekly stejnou větu zároveň (to zní hrozně infantilně, ale ono se mi to skrze angličtinu ještě nikdy v životě nestalo) a zpíváme vždycky ten stejný part, což nás úplně spojuje - jsme na sebe doslova nalazené.
Mimochodem Clařin životní příběh se mi hrozně líbí, teda ta stručná verze, během války přijela do Bosny dělat nějaké dobrovolničiny a hned po válce se seznámila s místním mužem, tak si tu teď spolu žijí, chodí po horách a ona začala učit na UWC.
Dále jsem měla sraz s Češkou, která učí na Mostarské univerzitě anglickou literaturu a chuděrka není moc spokojená, hlavně proto, že má pocit, že jí tam lidi nerozumí (doslova, prý na anglistice ve skutečnosti nikdo anglicky nerozumí a evidentně byli doposud zvyklí mít ty přednášky ve svém jazyce), takže se Klára snažila najít ještě další činnost. Mohla by nám dělat konzultace s našimi českými pracemi do literatury, akorát mám pocit, že celá škola má v tadytomhle oboru celkem chaos. Tak uvidíme.
Každopádně jsme s Klárou šly na kafe, což bylo výborné, byl tam ještě její kamarád z Brna a jeho holka z Ostravy, co tu oba kdysi byli na Erasmu. Nemohla jsem zažít lepší 17.listopad tady v Mostaru než objevit jedinou alternativní hospodu tady a povídat si historky z Mary. (Čte to někdo, kdo nezná Zrzavou Mary, tu perfektní hospodu u nás doma?)
Za dvě hodiny bude další česká chvilka, docela se těším.
Byli jsme v utečeneckém táboře jako klauni, byl to dost hnusný zážitek.
Nebylo tam kdovíkolik dětí, ale postupně se objevila asi tak pět kluků (řekla bych, že měli tak osm, ale to fakt těžko říct), hned sami od sebe začali hrát hru "Zmáčkni klaunovi nos a on pšikne", což mě ze začátku dost bavilo, protože to úplně vyzývalo k improvizaci, ale kluci začínali být čím dál více agresivní, kopat do našich klaunů a plivat po nás. Moc nepomohlo, že je okřikli rodiče. O připravené etudy vůbec neměli zájem, jen se během nich snažili nějak tu scénku zničit. Potom přišla malá holčička (myslela jsem, že má tak sedm, ale říkala deset) a odtáhla si mě k sobě do domku (je to taková jedna místnost). Bylo tam útulno, teplo, spousta obrázků Ježíše všude, rozkládací gauč, stůl, sporák, umyvadlo. Nálepky Hello Kitty a pár barbínek. Holčička mě za ruku dovedla až dovnitř (trochu jsem se bála, jestli třeba vevnitř nebude naštvaný otec nebo tak, ale ne), posadila mě na gauč, nalila mi skleničku vody a začala ukazovat, co má za hračky. Taky mi dala bonbon. Za chviličku přišla maminka, vypadala hrozně ráda, že tam jsem, nabídla mi hrst mandarinek (mně přišlo hrozně hloupé si je brát, protože jsem měla pocit, že oni toho o moc víc nemají, kdežto já si za hodinu dojedu na oběd a můžu si přidat kolik chci), nechtěla jsem je ale nějak urazit. Potom jsme s holčičkou šly na její tajné místo, kde měla houpačku, a tam jsme pletly copánky barbíně. U toho jsme si trošičku povídaly, mixovaly dohromady chorvatštinu a češtinu a došly k tomu, že jí baví chodit do školy, že jí baví hlavně hrvatski, že má taky kamarádku Antonii a po mém přemlouvání, ať se jdem spolu ještě dívat na ostatní klauny, mi řekla ještě to, že se strašně bojí těch kluků, že ji vždycky bijí. Aha. Tak to je to. Protože tu chvilku, co se na klauny dívala, se chechtala až se málem počůrala. Nakonec jsme šly spolu mezi ostatní, s tím, že jsem jí slíbila, že půjdem celou dobu za ruku, a že nedovolím, aby jí někdo začal bít. A jen, co jsme tam došly, už se na ni ti kluci fakt začínali vrhat, spousta nepříjemných poznámek (na to tomu jazyku nemusím rozumět, poznám, že oni něco řeknou, jízlivě se zasmějí a ona mi stiskne ruku ještě pevněji) a natahovali se po hračce, co držela v ruce. Potom už jsme pomalu jeli, malá nás šla důležitě odprovodit na zastávku a hodně vřele jsme se loučily, objímaly, říkala, že přijede za mnou do Mostaru, tak jsem jí na to řekla, že radši přijedu za ní zase v sobotu. (A vážně chci, akorát mám teď dvě soboty po sobě školu.)
Dneska jsme byli v ústavu pro děti se speciálními potřebami, zase s klauny.
Děti to přijaly mnohem lépe, byly nadšené, padaly smíchy, reagovali na všechno, jak se klaun diví, kam zmizel jeho klobouk a děti volají táááádýýýý, někteří se chtěli zapojit (byl to trochu divný pocit na jednoho kluka, co ho ošetřovatel opravdu vší silou držel za paži, aby se nevřítil do scény, což by nám sice vůbec nevadilo, ale on ten ošetřovatel asi věděl, proč to dělá).
Někteří neměli ruce. Já nevím, jestli jsem vám to někdy řekla, ale mám hrozně špatný pocit z lidí, co nemají ruce, byť jenom prsty,mám strašný strach, že to nezaregistruju a budu jim chtít podat ruku a teď, co teď? Ale dnes se mi to stalo asi dvacetkrát (když děti v davu přicházely do té místnosti, kde jsme hráli a my jsme se prodírali davem a vehementně jsme se snažili si se všemi podat ruku, abychom je zapojili), takže už jsem docela otrkaná.
Naše dánské antropoložky, co tady s námi od začátku byly a dělaly rozhovory a chodily na někteřré předměty a všechno si to zapisovaly a úplně mi přišlo, že sem patří, už odjely. Ach. Ale poslední den jsme ještě stihly s Heidi kafe. Miluju její odměřenou vášeň, kdy je úplně nadšená pro něco a mluví o tom, jak byla dobrovolníkem v Ugandě a jak se učí italsky a jak už víc než deset let chodí se svým nejlepším kamarádem a jak jí požádal o ruku, takže se asi v létě vezmou, jestli teda bude čas, protože oni hodně cestují, ona byla půl roku v Africe a potom on jel na tři měsíce do Itálie a teď je zase ona na tři měsíce v Bosně, tak si není moc jistá, co s tím létem, co s tou svatbou. A to všechno říká, jako by se jí to netýkalo, což tomu dodává takové neuvěřitelný šmrnc.
Tak mám pozvání do Dánska.
Měli jsme úžasný tutor meeting, na kterém jsme došli k tomu, že nikdo nemáme žádný problém a zbytek té hodiny jsem strávila s Harrisem (jedním místním, který patří k těm -asi třem-, co se hodně baví s mezinárodními studenty), který mě vytrvale bavil a tak se vlastně stal tím, co ovlivňuje můj den, zpravidla kolem oběda mám dobrou náladu, protože si poslední dobou vždycky sedne ke stejnému stolu jako já a zase spustí nějaký velice cynický humor. Harris říká, že je vědecky dokázané, že lidi, co pijí více než tři hrnky kávy denně, slyší zvuky. Tak teď piju hodně kafe, protože se mi pokazila sluchátka.
Přišel mi super balík od mamky. Bude to znít marnivě, ale nové oblečení mi vždycky udělá hroznou radost. A úplně skvělé obrázky od Majdy. Hahá!
Maily od mamky mi dělají takovou melancholickou radost. Mám pocit, že jsme čím dál tím stejnější a třeba se to zdá nepochopitelné, ale že žijem hrozně podobné životy teď. Ale možná máme prostě jen stejný způsob vyjadřování, tak to tak vyznívá.
Za měsíc jsou Vánoce, hurá, hurá, hurá.
Hrozně se na vás na všechny těším!
PS. Ještě jsem si teď vzpomněla, setkala jsem se tady v Mostaru s balkánskou otevřeností a pohostinností! Sháněla jsem igelit, IGELIT, jako když potřebujete malovat, klasicky 4x5 metrů igelit, to je ale v Bosně docela problém. V posledním obchodě, kde jsem viděla možnost to sehnat, jsem potkala spolužáka, tak jsme se začli bavit anglicky (on mi řekl, že vůbec nechápe, co myslím), a tu se na nás otočila žena a perfektní angličtinou, že ona přesně ví a přesně popsala cestu do dvou různých obchodů s malířskými potřebami. Potom dodala, že už tam asi bude zavřeno, ale že shodou okolností o víkendu malovala a že koupila dva a jeden jí zbyl a že ho nepotřebuje a že mi ho může dát a že to stejně stojí dvacet korun, tak proč ne a že shodou okolností bydlí hned naproti rezidence. Tak jsme šly, povídaly si anglicky, ona studovala v USA, takže to bylo úplně perfektní, její předci jsou z Česka, nakonec u ní doma, seznamuju se s její maminkou, dostávám igelit a přání dobré noci. Ha. Jak jednoduché věci mohou být.
čtvrtek 24. listopadu 2011
neděle 13. listopadu 2011
Mostar 73, euforie (je slabé slovo) vyvolávající existenční krizi
Všimla jsem si, že na můj blog odkazují www.uwc.cz, takže varování pro ty, kteří se k němu dostali tou cestou: píšu proto, že chci sdělit svoje zážitky a názory. Je to více o mně než o UWCiM. Jsou tady lidi, co si užívají to, co já nesnáším a je tady mnoho dalších věcí, které mi třeba nepřijdou zajímavé, tak o nich nepíšu. Kdybyste ale kdokoliv cokoliv chtěl vědět, tak mi sem prostě napište a já vám můžu říct o Mostaru přesně to, co chcete vědět. Pokud to teda budu vědět. A teď, pohodlně se usaďte, pusťte si nějaké Radiohead a čtěte. Nebo to přeskočte a podívejte se až na tu milou reklamu dole. Nebo na nějaké obrázky. Ehm.
Neuvěřitelně nepopsatelná krása.
Přijeli jsme, první lidi, co jsme viděli z auta za nápisem Duino, se s námi hned začali bavit. Potkali jsme mexickou Kamilu, která nás zavedla k jídelně, kde zrovna všichni byli, prošli jsme novými krásnými budovami, před jídelnou jsme potkali dav lidí. Všichni plní energie a s takovým nějakým zvláštním úsměvem, který vypadá tak upřímně, až se tomu nechce věřit. Milion jmen, milion národností, milion pokusů spojit si je s někým z naší školy. Barvy, hlasy, ruce, objetí. Pak Theis, ahoj jak se máš a po měsících odpověď na tuhle formální otázku. Odpověď jiná než good, thanks. Odpověď o tom, jak se Theis má a proč, co dělal poslední týden a co je nového. Jen tak, mezi spoustou lidí před jídelnou. Krása.
Pak jsem potkala Shir, pamatujete? Psala jsem o ní posledně. Pořád ty stejné pocity, jen mnohem hlubší. A po asi desátém dotazu, kde je Ester, kde je moje Ester, se to stalo. Poprvé od té chvíle, co jsme se s Ester v dubnu držely za ruce a pak Radomír Špok řekl "Ester Topolářová - UWC Adriatic", jsme se setkaly. V tu chvíli jsem měla pocit, že cesta trvala déle než těch deset hodin.
Byl to krásný večer, šly jsme na procházku lesem, jedly jsme sladkosti už-ani-nevím-jakých národů, šly jsme k moři tak blízko, jak jen to bylo možné, povídaly si, dokud jsme úplně neodpadly. Ester se o mě moc hezky starala. Jolanda se zase starala o to, jestli mi není zima, potom mi zaběhla pro dvoje tlusté ponožky, abych ještě měla na výběr. Andy se staral o to, abych si měla s kým povídat, když jsou zrovna kolem jen samí Italové. Andyho angličtina je výborná. Je zvláštní, že jsem neměla sebemenší problém s jazykem. Říkala jsem si, jak jsem se asi už zlepšila, ale ne, zpátky v Mostaru a opět to samé prázdno v hlavě, když začnou lidi mluvit.
Lucie je moje druhačka, Lucie spala ve svém holčičkovském pokojíčku, když jsme s Ester přišly, honem se probrala, zhrozená, že usnula u psaní svého EE, věci, která až do pondělí večer stresovala úplně všechny druháky. Lucie nám nabídla čaj, čokoládu a povídala a povídala, pak skončila plechovku piva a zakutálela ji pod postel. A hurá zase na psaní EE. "Tady na této rezidenci loni bydlela Tereza." Tak neasi, je to nejpohádkovější rezidence, jakou jsem kdy viděla.
Propovídaná noc s Ester, bylo to jako, řekni mi všechno o svém životě a já ti řeknu všechno o svém. Plus slovníková hra. Namuun přinese mongolsko-anglický slovník, pak máme ještě česko-italský a česko-anglický. Ke komunikaci nepotřebujete ovládat žádný jazyk.
Shir. Povídání si se Shir. S každým slovem jako by ze mě odcházelo něco ošklivého a přicházela úleva. Za cokoliv, co ona řekne, ji mám radši. Když ležím na její posteli a čtu si její knížku a ona se u toho učí italštinu, cítím se, jako by se zastavil čas, chci, aby se zastavil čas. Shir má super mamku. Její mamka miluje Prahu. Shir chce tancovat nebo psát. Nebo oboje. Já to chci dělat s ní.
Ester a já se musíme koupat. Šestého listopadu se Ester a já koupeme v moři. Nemáme to zdokumentované. Musíte mi věřit.
Chodíme po Duinu, zdravíme se se všemi starými babičkami, Ester mluví italsky a já jsem strašně ráda, protože mám pocit, že jí to jde a že jí to těší.
Prohlížíme si novou rezidenci, na jedné lavičce sama s notebookem sedí Marie z Francie. Vedeme s Marií Francií asi hodinový rozhovor o úplně všem, snažím se být špion, překládám Ester Mariin Franciin telefonický rozhovor s maminkou. Marie Francie se směje až skoro puká. A já mám hroznou radost, že jsem někomu vážně zlepšila náladu.
Terezka mi píše zprávu, potom chodím po rezidencích a hledám lidi, které mi vyjmenovala, abych pozdravila. Skvělý způsob jak najít ty nejúžasnější. Máme díky tomu s Ester dlouhý rozhovor s Augustinem a Joshuou. Nikdy nezjistím, jestli se jen snažili dělat cokoliv jiného než psát EE nebo jestli si s námi vážně chtěli povídat. Ládujem se švýcarskými sladkostmi a jihoafrickým čajem. Potom jim zajdeme pro pizzu.
Jedem s Ester do Terstu. Na zmrzlinu. Maliny a čokoláda s chilli. Olivy, pizza s houby, co jsou maso. Víno - mé první legální v životě. Procházka městem, déšť, demonstrující klauni, bezdomovec-kamarád. Výborný nápad jít pěšky z Terstu do Duina. Teď bych měla několik stran je opakovat slovo chůze. Ale přeskočme tuto pasáž.
Sedíme na průlezkách, kloužeme se po klouzačce, Ester zná Mikuláše Utínka, tak jí povídám o spoustě věcí, které s ním mám spojené. Potom zase jdeme. A povídá ona. Je to jeden z těch rozhovorů, po kterých se stydíte, že jste si někdy řekli, že váš život je na hovno. Po vínu, slaném jídle a čtrnácti kilometrech přijde něco strašného. Zoufale hledáme nějaký dům, odbočíme kvůli tomu ze silnice do postranní uličky. Vystrašené, kolik je vlastně hodin a na koho třeba můžeme narazit, zvoníme na domek a nic. Potom zkusíme druhý. Nějaký muž. Umí anglicky. Vypadá, že mu ani nepřijde divné, že se dvě holky rozhodnout jít pětadvacet kilometrů pěšky, aniž by se na to předem připravily. Že bychom nebyly první? Přinese nám vodu, pak nás veze do Duina a mluví o tom, jak byl jednou v Brně. Hodí nás až před rezidenci.
Roberto, takového bych chtěla tátu. Mám pocit, že co řekl on, je pravda. A je mi lépe.
Clara, strašně milá a hezká slečna, co se se mnou hned začala bavit. Překvapila mě, jak přímo odpověděla na otázku, jestli má nějaký vztah ve škole, překvapilo mě i, jak já jsem se přímo zeptala. Jo a ještě mě překvapila odpověď. Pamatuješ Jani Pabla? Loni o Vánocích na Pobialové, šly jsme nakoupit a řešily jsme, že Tereza přijede s někým a my budeme muset mluvit anglicky.
Po EE deadlinu nádherný večer v Portu, Job (lituji ho kvůli tomu jménu) mi složí největší kompliment, co snad kdy kdo udělal (Zítra míting. -O čem? -O tobě. Budem řešit tvůj přestuj na tuhle školu. Všichni tě tu chcem. Odhlasujem si to. My tě prostě milujem.), potom si mě vyzvedne Emma a jdem k ní na čaj. Emma má vtipně francouzskou angličtinu a pokojíček jak z animovaného filmu. Něco mezi Panikou v městečku a Wallacem a Gromitem. Čeká tam na ni dort se vzkazem Zvládlas to! Blahopřeju! Emma udělá čaj, nabídne dort, podá několik fotoalb (od této chvíle už pro mě neexistuje stereotypní představa o nudné návštěvě plné rodinných fotoalb. Ačkoliv, ne, pardon, tu už zrušila má první návštěva Frankovic sídla) a vytáhne si pletení.
Po půlnoci jdeme popřát Lulu do jedné rezidence a potom Theisovi do další rezidence.
Thaisův ohromný pokoj plný lidí a dortů. Co má ještě Theis v pokoji: krb, panenku v krbu, papírové ptáčky nad Pablovou postelí (Pablo vypadá jako ztělesněná nevinnost a taky je to čtvrtý Mexičan, kterého znám a z toho třetí Pablo, už jsem pochopila Terezčinu připomínku), LEGO, dveře, kterými můžete odejít a okno, kterým se můžete vrátit, fotky Terezy. Theis má tričko, na kterém jsou jenom třešně.
Perfektní ráno, Theis, Tereza a já. Mám pocit, že se známe několik let. Říkáme si hezké věci, co jsme o sobě navzájem slyšeli. Myslím na to, jak jsme čtyři měsíce zpátky v našem obýváku jedli puding. Jan-sa, Terezka, Theis, I am from Denmark a já. "Co je tvůj sen?" "Mít dům, ve kterém budou bydlet všichni moji kamarádi." Theis mluví o muži, kterého opustil jeho stín. Trochu depka.
Neuvěřitelně nepopsatelná krása.
Přijeli jsme, první lidi, co jsme viděli z auta za nápisem Duino, se s námi hned začali bavit. Potkali jsme mexickou Kamilu, která nás zavedla k jídelně, kde zrovna všichni byli, prošli jsme novými krásnými budovami, před jídelnou jsme potkali dav lidí. Všichni plní energie a s takovým nějakým zvláštním úsměvem, který vypadá tak upřímně, až se tomu nechce věřit. Milion jmen, milion národností, milion pokusů spojit si je s někým z naší školy. Barvy, hlasy, ruce, objetí. Pak Theis, ahoj jak se máš a po měsících odpověď na tuhle formální otázku. Odpověď jiná než good, thanks. Odpověď o tom, jak se Theis má a proč, co dělal poslední týden a co je nového. Jen tak, mezi spoustou lidí před jídelnou. Krása.
Pak jsem potkala Shir, pamatujete? Psala jsem o ní posledně. Pořád ty stejné pocity, jen mnohem hlubší. A po asi desátém dotazu, kde je Ester, kde je moje Ester, se to stalo. Poprvé od té chvíle, co jsme se s Ester v dubnu držely za ruce a pak Radomír Špok řekl "Ester Topolářová - UWC Adriatic", jsme se setkaly. V tu chvíli jsem měla pocit, že cesta trvala déle než těch deset hodin.
Byl to krásný večer, šly jsme na procházku lesem, jedly jsme sladkosti už-ani-nevím-jakých národů, šly jsme k moři tak blízko, jak jen to bylo možné, povídaly si, dokud jsme úplně neodpadly. Ester se o mě moc hezky starala. Jolanda se zase starala o to, jestli mi není zima, potom mi zaběhla pro dvoje tlusté ponožky, abych ještě měla na výběr. Andy se staral o to, abych si měla s kým povídat, když jsou zrovna kolem jen samí Italové. Andyho angličtina je výborná. Je zvláštní, že jsem neměla sebemenší problém s jazykem. Říkala jsem si, jak jsem se asi už zlepšila, ale ne, zpátky v Mostaru a opět to samé prázdno v hlavě, když začnou lidi mluvit.
Lucie je moje druhačka, Lucie spala ve svém holčičkovském pokojíčku, když jsme s Ester přišly, honem se probrala, zhrozená, že usnula u psaní svého EE, věci, která až do pondělí večer stresovala úplně všechny druháky. Lucie nám nabídla čaj, čokoládu a povídala a povídala, pak skončila plechovku piva a zakutálela ji pod postel. A hurá zase na psaní EE. "Tady na této rezidenci loni bydlela Tereza." Tak neasi, je to nejpohádkovější rezidence, jakou jsem kdy viděla.
Propovídaná noc s Ester, bylo to jako, řekni mi všechno o svém životě a já ti řeknu všechno o svém. Plus slovníková hra. Namuun přinese mongolsko-anglický slovník, pak máme ještě česko-italský a česko-anglický. Ke komunikaci nepotřebujete ovládat žádný jazyk.
Shir. Povídání si se Shir. S každým slovem jako by ze mě odcházelo něco ošklivého a přicházela úleva. Za cokoliv, co ona řekne, ji mám radši. Když ležím na její posteli a čtu si její knížku a ona se u toho učí italštinu, cítím se, jako by se zastavil čas, chci, aby se zastavil čas. Shir má super mamku. Její mamka miluje Prahu. Shir chce tancovat nebo psát. Nebo oboje. Já to chci dělat s ní.
Ester a já se musíme koupat. Šestého listopadu se Ester a já koupeme v moři. Nemáme to zdokumentované. Musíte mi věřit.
Chodíme po Duinu, zdravíme se se všemi starými babičkami, Ester mluví italsky a já jsem strašně ráda, protože mám pocit, že jí to jde a že jí to těší.
Prohlížíme si novou rezidenci, na jedné lavičce sama s notebookem sedí Marie z Francie. Vedeme s Marií Francií asi hodinový rozhovor o úplně všem, snažím se být špion, překládám Ester Mariin Franciin telefonický rozhovor s maminkou. Marie Francie se směje až skoro puká. A já mám hroznou radost, že jsem někomu vážně zlepšila náladu.
Terezka mi píše zprávu, potom chodím po rezidencích a hledám lidi, které mi vyjmenovala, abych pozdravila. Skvělý způsob jak najít ty nejúžasnější. Máme díky tomu s Ester dlouhý rozhovor s Augustinem a Joshuou. Nikdy nezjistím, jestli se jen snažili dělat cokoliv jiného než psát EE nebo jestli si s námi vážně chtěli povídat. Ládujem se švýcarskými sladkostmi a jihoafrickým čajem. Potom jim zajdeme pro pizzu.
Jedem s Ester do Terstu. Na zmrzlinu. Maliny a čokoláda s chilli. Olivy, pizza s houby, co jsou maso. Víno - mé první legální v životě. Procházka městem, déšť, demonstrující klauni, bezdomovec-kamarád. Výborný nápad jít pěšky z Terstu do Duina. Teď bych měla několik stran je opakovat slovo chůze. Ale přeskočme tuto pasáž.
Sedíme na průlezkách, kloužeme se po klouzačce, Ester zná Mikuláše Utínka, tak jí povídám o spoustě věcí, které s ním mám spojené. Potom zase jdeme. A povídá ona. Je to jeden z těch rozhovorů, po kterých se stydíte, že jste si někdy řekli, že váš život je na hovno. Po vínu, slaném jídle a čtrnácti kilometrech přijde něco strašného. Zoufale hledáme nějaký dům, odbočíme kvůli tomu ze silnice do postranní uličky. Vystrašené, kolik je vlastně hodin a na koho třeba můžeme narazit, zvoníme na domek a nic. Potom zkusíme druhý. Nějaký muž. Umí anglicky. Vypadá, že mu ani nepřijde divné, že se dvě holky rozhodnout jít pětadvacet kilometrů pěšky, aniž by se na to předem připravily. Že bychom nebyly první? Přinese nám vodu, pak nás veze do Duina a mluví o tom, jak byl jednou v Brně. Hodí nás až před rezidenci.
Roberto, takového bych chtěla tátu. Mám pocit, že co řekl on, je pravda. A je mi lépe.
Clara, strašně milá a hezká slečna, co se se mnou hned začala bavit. Překvapila mě, jak přímo odpověděla na otázku, jestli má nějaký vztah ve škole, překvapilo mě i, jak já jsem se přímo zeptala. Jo a ještě mě překvapila odpověď. Pamatuješ Jani Pabla? Loni o Vánocích na Pobialové, šly jsme nakoupit a řešily jsme, že Tereza přijede s někým a my budeme muset mluvit anglicky.
Po EE deadlinu nádherný večer v Portu, Job (lituji ho kvůli tomu jménu) mi složí největší kompliment, co snad kdy kdo udělal (Zítra míting. -O čem? -O tobě. Budem řešit tvůj přestuj na tuhle školu. Všichni tě tu chcem. Odhlasujem si to. My tě prostě milujem.), potom si mě vyzvedne Emma a jdem k ní na čaj. Emma má vtipně francouzskou angličtinu a pokojíček jak z animovaného filmu. Něco mezi Panikou v městečku a Wallacem a Gromitem. Čeká tam na ni dort se vzkazem Zvládlas to! Blahopřeju! Emma udělá čaj, nabídne dort, podá několik fotoalb (od této chvíle už pro mě neexistuje stereotypní představa o nudné návštěvě plné rodinných fotoalb. Ačkoliv, ne, pardon, tu už zrušila má první návštěva Frankovic sídla) a vytáhne si pletení.
Po půlnoci jdeme popřát Lulu do jedné rezidence a potom Theisovi do další rezidence.
Thaisův ohromný pokoj plný lidí a dortů. Co má ještě Theis v pokoji: krb, panenku v krbu, papírové ptáčky nad Pablovou postelí (Pablo vypadá jako ztělesněná nevinnost a taky je to čtvrtý Mexičan, kterého znám a z toho třetí Pablo, už jsem pochopila Terezčinu připomínku), LEGO, dveře, kterými můžete odejít a okno, kterým se můžete vrátit, fotky Terezy. Theis má tričko, na kterém jsou jenom třešně.
Perfektní ráno, Theis, Tereza a já. Mám pocit, že se známe několik let. Říkáme si hezké věci, co jsme o sobě navzájem slyšeli. Myslím na to, jak jsme čtyři měsíce zpátky v našem obýváku jedli puding. Jan-sa, Terezka, Theis, I am from Denmark a já. "Co je tvůj sen?" "Mít dům, ve kterém budou bydlet všichni moji kamarádi." Theis mluví o muži, kterého opustil jeho stín. Trochu depka.
středa 2. listopadu 2011
Mostar 62, mimochodem vášnivý polibek
Bude to ekologii, zase, o divadle, zase a o jedné malé Židovce. Bude to hrozně dlouhé a přesně v tomhle pořadí, takže pokud vás ekologie nezajímá, skočte rovnou na A teď něco pozitivnějšího.
Takže dva měsíce za mnou.
Nového je to, že jsem čím dál tím víc citlivější na všechno, co se týká životního prostředí. Čekala jsem (asi protože UWC), že tady všichni studenti budou smýšlet docela ekologicky, že já tady budu muset být na sebe mnohem přísnější, protože jsem se za kdovíjakého ekologa v Česku nepovažovala. Ale asi jsem se v republice plné barevných popelnic neuměla zhodnotit objektivně.
Co se tady dá ale reálně zlepšit? Naše škola (resp. několik obětavých studentů) zorganizovala Community care day, který měl spočívat ve vzájemné snaze místních lidí (studentů ostatních škol a lidí, co třídí odpad, ačkoliv ho nemají kam vyhazovat) a nás, uklidit za jedno odpoledne co nejvíce odpadků. Co říkal Roman (můj druhák), loni to byla výborná akce, kam skutečně přišli místní, byly pozvány okolní školy, všichni se sešli před naší školou, kde hrála hudba a bylo to příjemné odpoledne, jehož vrcholem byl příjezd popelářského auta (které sebralo všechny plasty a odvezlo je do Chorvatska, poněvadž v Bosně zřejmě žádné místo, kde by se tříděný odpad dal zpracovat, není).
Letos v den, na který byl Community Care Day nachystaný, pršelo, což byl, jak jsem pochopila hlavní problém. Událost se tedy posunula na další neděli, o čemž ale nikdo nedal vědět místním lidem, tudíž to bylo odpoledne, kdy asi jen polovina UWC studentů (a nikdo jiný) sbírala odpadky a kolemjdoucí, dobrá, pardon, že jsem tak skeptická, ale kolemjdoucí je úplně ignorovali. Mám pocit, že tohle prostě nijak nepomůže.
Jak se vlastně stalo, že se v Česku začal třídit odpad? Mám pocit, že školy podle zákona třídit musí. Doma jsme začali po nějaké přednášce, co jsme měli ve škole, a vliv na to měli i kamarádi, u kterých jsem to viděla (a doufám, že i já jsem ovlivnila někoho dalšího). A to nemluvím o reklamní kampani v televizi.
Tak si říkám, proč se to tady nemůže prostě uzákonit? Dobrá, nejspíš to bude nákladné (musí se koupit nejen barevné popelnice, ale především odpadkové koše vůbec, mám vypozorované, že po cestě z rezidence do školy -cca 30 minut chůze- jsou dva a to procházím v podstatě jen kolem obchodů, takže jedna z hlavních ulic), ale... Mám pocit, že je tady takový nepořádek, že kdokoliv z místních, kdo kdy byl za hranicemi, si musí uvědomovat, že něco je špatně. Ba přímo NĚCO.
A Roman mi na to odpověděl: "Tady je třeba nezákonné kouřit ve veřejném prostoru."
Aha. Takže zákonem si asi nepomůžem.
A že jsou někteří lidé hrozně pokrytečtí, to už jsem asi rozebírala. Zas ať vás nezahltím jen negativními postřehy.
A teď něco pozitivnějšího.
S naším divadlem se to hezky hýbe. Začali jsme pracovat na jednoaktovce od Čechova. Zprvu jsem byla nadšená, že to budu dělat se Spencerem a Oliverem (a vyhnu se tím pádem spolupráci s Damirem, kterého nemůžu vystát, viz nějaký z předchozích článků -mimochodem, já to píšu, jako bych předpokládala, že vás to fakt zajímá do detailů, zapomeňte na to-) a když potom Spencera vyměnil Bebo (Egypťan, co přijel teprve nedávno a jeho angličtina je horší než moje), byla jsem trochu zklamaná. Nicméně, Bebo je vtipný kluk (a já jsem pro něj hrozně vtipná holka, protože věřím, že lidi se vyvinuli z opic) a hlavně Sněženka (naše učitelka, která se ve skutečnosti jmenuje Snježana, tak já si prostě nemůžu pomoct), je tak skvělá (režisérka), že z jeho příšerné angličtiny udělala přednost a postavila na ní několik vtipů (prosím nehledejte v tom urážku, když ji v tom nevidí Bebo). A vůbec Sněženka. Ona je něco mezi Terkou Dočkalovou (tak krásná a taková herečka) a Alenou Sasínovou-Polarczyk (asi toho věku a s takovou přirozenou autoritou dámy). Jsem strašně šťastná, že máme učitelku, co má hodně odstudováno, odehráno, odučeno, drží se Stanislavského, loni byl poslední rok, kdy fungoval obor herectví na zdejší univerzitě, kde učila, takže mám pocit, že nás má tím radši, že jsme jakoby její noví prváci na akademii. Krom toho, že je to prostě Herečka, je pro mě taky výborné vnímat, jak pracuje jako režisér, už jen sledování, jak s kým pracuje, mi přijde hrozně poučné a mám pocit, že mě to někam posouvá. Cítím se, jako bych chodila na konzervatoř.
Málem bych zapomněla, vášnivý polibek! Tím končí naše jednoaktovka. Při první nečtené zkoušce (která byla v pondělí těsně před Halloweenskou party, pročež si Oliver barvil vlasy, resp. měl zrovna na hlavě napatlanou barvu) mě tedy na konci Oliver objal, zatímco já na něj mířila pistolí, s tím ať okamžitě odejde, na což on zareagoval tak, že... do háje! Tak teď jsem si úplně zabarvila ruce, rukávy a trochu i vlasy. Důležité je, že narozdíl od mého svetru, čest zůstala neposkvrněná.
A nakonec, měli jsme tady návštěvu, pár studentů z UWC v Itálii. Poslední noc jejich návštěvy byla právě Halloween party a to byla jedna z nejlepších party, co jsme tu měli, poněvadž jsem celou dobu protancovala. Protancovala se Shir. A jako se všemi mými přáteli to vzniklo na první pohled (a ona už věděla!), tak teď se to stalo se Shir. Celé následující odpoledne jsme strávily spolu a teď mám prostě takový ten krásný pocit, jaký mívám vždycky, když poznám NĚKOHO. Taková je Shir. Nemůžu se dočkat, až ji zase uvidím.
A to je asi tak všechno, co se stalo.
Takže dva měsíce za mnou.
Nového je to, že jsem čím dál tím víc citlivější na všechno, co se týká životního prostředí. Čekala jsem (asi protože UWC), že tady všichni studenti budou smýšlet docela ekologicky, že já tady budu muset být na sebe mnohem přísnější, protože jsem se za kdovíjakého ekologa v Česku nepovažovala. Ale asi jsem se v republice plné barevných popelnic neuměla zhodnotit objektivně.
Co se tady dá ale reálně zlepšit? Naše škola (resp. několik obětavých studentů) zorganizovala Community care day, který měl spočívat ve vzájemné snaze místních lidí (studentů ostatních škol a lidí, co třídí odpad, ačkoliv ho nemají kam vyhazovat) a nás, uklidit za jedno odpoledne co nejvíce odpadků. Co říkal Roman (můj druhák), loni to byla výborná akce, kam skutečně přišli místní, byly pozvány okolní školy, všichni se sešli před naší školou, kde hrála hudba a bylo to příjemné odpoledne, jehož vrcholem byl příjezd popelářského auta (které sebralo všechny plasty a odvezlo je do Chorvatska, poněvadž v Bosně zřejmě žádné místo, kde by se tříděný odpad dal zpracovat, není).
Letos v den, na který byl Community Care Day nachystaný, pršelo, což byl, jak jsem pochopila hlavní problém. Událost se tedy posunula na další neděli, o čemž ale nikdo nedal vědět místním lidem, tudíž to bylo odpoledne, kdy asi jen polovina UWC studentů (a nikdo jiný) sbírala odpadky a kolemjdoucí, dobrá, pardon, že jsem tak skeptická, ale kolemjdoucí je úplně ignorovali. Mám pocit, že tohle prostě nijak nepomůže.
Jak se vlastně stalo, že se v Česku začal třídit odpad? Mám pocit, že školy podle zákona třídit musí. Doma jsme začali po nějaké přednášce, co jsme měli ve škole, a vliv na to měli i kamarádi, u kterých jsem to viděla (a doufám, že i já jsem ovlivnila někoho dalšího). A to nemluvím o reklamní kampani v televizi.
Tak si říkám, proč se to tady nemůže prostě uzákonit? Dobrá, nejspíš to bude nákladné (musí se koupit nejen barevné popelnice, ale především odpadkové koše vůbec, mám vypozorované, že po cestě z rezidence do školy -cca 30 minut chůze- jsou dva a to procházím v podstatě jen kolem obchodů, takže jedna z hlavních ulic), ale... Mám pocit, že je tady takový nepořádek, že kdokoliv z místních, kdo kdy byl za hranicemi, si musí uvědomovat, že něco je špatně. Ba přímo NĚCO.
A Roman mi na to odpověděl: "Tady je třeba nezákonné kouřit ve veřejném prostoru."
Aha. Takže zákonem si asi nepomůžem.
A že jsou někteří lidé hrozně pokrytečtí, to už jsem asi rozebírala. Zas ať vás nezahltím jen negativními postřehy.
A teď něco pozitivnějšího.
S naším divadlem se to hezky hýbe. Začali jsme pracovat na jednoaktovce od Čechova. Zprvu jsem byla nadšená, že to budu dělat se Spencerem a Oliverem (a vyhnu se tím pádem spolupráci s Damirem, kterého nemůžu vystát, viz nějaký z předchozích článků -mimochodem, já to píšu, jako bych předpokládala, že vás to fakt zajímá do detailů, zapomeňte na to-) a když potom Spencera vyměnil Bebo (Egypťan, co přijel teprve nedávno a jeho angličtina je horší než moje), byla jsem trochu zklamaná. Nicméně, Bebo je vtipný kluk (a já jsem pro něj hrozně vtipná holka, protože věřím, že lidi se vyvinuli z opic) a hlavně Sněženka (naše učitelka, která se ve skutečnosti jmenuje Snježana, tak já si prostě nemůžu pomoct), je tak skvělá (režisérka), že z jeho příšerné angličtiny udělala přednost a postavila na ní několik vtipů (prosím nehledejte v tom urážku, když ji v tom nevidí Bebo). A vůbec Sněženka. Ona je něco mezi Terkou Dočkalovou (tak krásná a taková herečka) a Alenou Sasínovou-Polarczyk (asi toho věku a s takovou přirozenou autoritou dámy). Jsem strašně šťastná, že máme učitelku, co má hodně odstudováno, odehráno, odučeno, drží se Stanislavského, loni byl poslední rok, kdy fungoval obor herectví na zdejší univerzitě, kde učila, takže mám pocit, že nás má tím radši, že jsme jakoby její noví prváci na akademii. Krom toho, že je to prostě Herečka, je pro mě taky výborné vnímat, jak pracuje jako režisér, už jen sledování, jak s kým pracuje, mi přijde hrozně poučné a mám pocit, že mě to někam posouvá. Cítím se, jako bych chodila na konzervatoř.
Málem bych zapomněla, vášnivý polibek! Tím končí naše jednoaktovka. Při první nečtené zkoušce (která byla v pondělí těsně před Halloweenskou party, pročež si Oliver barvil vlasy, resp. měl zrovna na hlavě napatlanou barvu) mě tedy na konci Oliver objal, zatímco já na něj mířila pistolí, s tím ať okamžitě odejde, na což on zareagoval tak, že... do háje! Tak teď jsem si úplně zabarvila ruce, rukávy a trochu i vlasy. Důležité je, že narozdíl od mého svetru, čest zůstala neposkvrněná.
A nakonec, měli jsme tady návštěvu, pár studentů z UWC v Itálii. Poslední noc jejich návštěvy byla právě Halloween party a to byla jedna z nejlepších party, co jsme tu měli, poněvadž jsem celou dobu protancovala. Protancovala se Shir. A jako se všemi mými přáteli to vzniklo na první pohled (a ona už věděla!), tak teď se to stalo se Shir. Celé následující odpoledne jsme strávily spolu a teď mám prostě takový ten krásný pocit, jaký mívám vždycky, když poznám NĚKOHO. Taková je Shir. Nemůžu se dočkat, až ji zase uvidím.
A to je asi tak všechno, co se stalo.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)