Halo, halo. Až budu mít trochu víc času a nebudu mít potřebu ho využít k tomu, abych vám napsala, co se tady zase stalo, přestěhuju svůj blog na něco jiného než tyhle komerční stránky. Vadí mi to. Ale potřebuju čas. Takové dvě tři plechovky času navíc.
Co jsem se vrátila z Itálie, prožiju si každý den několik různých nálad, budím se naštvaná, ve škole jsem veselá a plná energie, někdy až do odpoledne, někdy naopak smutná, ale většinou se to později stejně změní zase na tu veselou, potom přijdu na rezidenci, plná energie, tam přijdu o náladu, jsem chvíli smutná a pak jdu většinou vrcholně naštvaná opět spát.
Je to pěkná schíza, ale na druhou stranu, ono to tak vždycky nějak bylo.
Teď nějaké zážitky:
Našla jsem si tady úžasnou novou zábavu - Vocal group. Je nás osm, vede to Sara (jestli to někdo fakt sledujete, tak Saru docela často zmiňuju, je to ta Američanka, co jsme spolu byly na projectweeku), což je výborné, protože to znamená, že přesně od sedmi něco děláme, že se rozezpíváme, že se učíme výslovnost a melodii a všechno precizně, aby to opravdu za něco stálo.
Je to teď moje nejoblíbenější mimoškolní činnost. Bohužel je to jen hodina týdně.
Je super, že je tam Clara, moje tutorka (jednou za dva týdny se mě zeptá, jestli je všechno v pohodě), je to taková mladičká Španělka, co tady učí a je úplně výborná. Chytá se na moje hlášky z Harryho Pottera a posledně jsme řekly stejnou větu zároveň (to zní hrozně infantilně, ale ono se mi to skrze angličtinu ještě nikdy v životě nestalo) a zpíváme vždycky ten stejný part, což nás úplně spojuje - jsme na sebe doslova nalazené.
Mimochodem Clařin životní příběh se mi hrozně líbí, teda ta stručná verze, během války přijela do Bosny dělat nějaké dobrovolničiny a hned po válce se seznámila s místním mužem, tak si tu teď spolu žijí, chodí po horách a ona začala učit na UWC.
Dále jsem měla sraz s Češkou, která učí na Mostarské univerzitě anglickou literaturu a chuděrka není moc spokojená, hlavně proto, že má pocit, že jí tam lidi nerozumí (doslova, prý na anglistice ve skutečnosti nikdo anglicky nerozumí a evidentně byli doposud zvyklí mít ty přednášky ve svém jazyce), takže se Klára snažila najít ještě další činnost. Mohla by nám dělat konzultace s našimi českými pracemi do literatury, akorát mám pocit, že celá škola má v tadytomhle oboru celkem chaos. Tak uvidíme.
Každopádně jsme s Klárou šly na kafe, což bylo výborné, byl tam ještě její kamarád z Brna a jeho holka z Ostravy, co tu oba kdysi byli na Erasmu. Nemohla jsem zažít lepší 17.listopad tady v Mostaru než objevit jedinou alternativní hospodu tady a povídat si historky z Mary. (Čte to někdo, kdo nezná Zrzavou Mary, tu perfektní hospodu u nás doma?)
Za dvě hodiny bude další česká chvilka, docela se těším.
Byli jsme v utečeneckém táboře jako klauni, byl to dost hnusný zážitek.
Nebylo tam kdovíkolik dětí, ale postupně se objevila asi tak pět kluků (řekla bych, že měli tak osm, ale to fakt těžko říct), hned sami od sebe začali hrát hru "Zmáčkni klaunovi nos a on pšikne", což mě ze začátku dost bavilo, protože to úplně vyzývalo k improvizaci, ale kluci začínali být čím dál více agresivní, kopat do našich klaunů a plivat po nás. Moc nepomohlo, že je okřikli rodiče. O připravené etudy vůbec neměli zájem, jen se během nich snažili nějak tu scénku zničit. Potom přišla malá holčička (myslela jsem, že má tak sedm, ale říkala deset) a odtáhla si mě k sobě do domku (je to taková jedna místnost). Bylo tam útulno, teplo, spousta obrázků Ježíše všude, rozkládací gauč, stůl, sporák, umyvadlo. Nálepky Hello Kitty a pár barbínek. Holčička mě za ruku dovedla až dovnitř (trochu jsem se bála, jestli třeba vevnitř nebude naštvaný otec nebo tak, ale ne), posadila mě na gauč, nalila mi skleničku vody a začala ukazovat, co má za hračky. Taky mi dala bonbon. Za chviličku přišla maminka, vypadala hrozně ráda, že tam jsem, nabídla mi hrst mandarinek (mně přišlo hrozně hloupé si je brát, protože jsem měla pocit, že oni toho o moc víc nemají, kdežto já si za hodinu dojedu na oběd a můžu si přidat kolik chci), nechtěla jsem je ale nějak urazit. Potom jsme s holčičkou šly na její tajné místo, kde měla houpačku, a tam jsme pletly copánky barbíně. U toho jsme si trošičku povídaly, mixovaly dohromady chorvatštinu a češtinu a došly k tomu, že jí baví chodit do školy, že jí baví hlavně hrvatski, že má taky kamarádku Antonii a po mém přemlouvání, ať se jdem spolu ještě dívat na ostatní klauny, mi řekla ještě to, že se strašně bojí těch kluků, že ji vždycky bijí. Aha. Tak to je to. Protože tu chvilku, co se na klauny dívala, se chechtala až se málem počůrala. Nakonec jsme šly spolu mezi ostatní, s tím, že jsem jí slíbila, že půjdem celou dobu za ruku, a že nedovolím, aby jí někdo začal bít. A jen, co jsme tam došly, už se na ni ti kluci fakt začínali vrhat, spousta nepříjemných poznámek (na to tomu jazyku nemusím rozumět, poznám, že oni něco řeknou, jízlivě se zasmějí a ona mi stiskne ruku ještě pevněji) a natahovali se po hračce, co držela v ruce. Potom už jsme pomalu jeli, malá nás šla důležitě odprovodit na zastávku a hodně vřele jsme se loučily, objímaly, říkala, že přijede za mnou do Mostaru, tak jsem jí na to řekla, že radši přijedu za ní zase v sobotu. (A vážně chci, akorát mám teď dvě soboty po sobě školu.)
Dneska jsme byli v ústavu pro děti se speciálními potřebami, zase s klauny.
Děti to přijaly mnohem lépe, byly nadšené, padaly smíchy, reagovali na všechno, jak se klaun diví, kam zmizel jeho klobouk a děti volají táááádýýýý, někteří se chtěli zapojit (byl to trochu divný pocit na jednoho kluka, co ho ošetřovatel opravdu vší silou držel za paži, aby se nevřítil do scény, což by nám sice vůbec nevadilo, ale on ten ošetřovatel asi věděl, proč to dělá).
Někteří neměli ruce. Já nevím, jestli jsem vám to někdy řekla, ale mám hrozně špatný pocit z lidí, co nemají ruce, byť jenom prsty,mám strašný strach, že to nezaregistruju a budu jim chtít podat ruku a teď, co teď? Ale dnes se mi to stalo asi dvacetkrát (když děti v davu přicházely do té místnosti, kde jsme hráli a my jsme se prodírali davem a vehementně jsme se snažili si se všemi podat ruku, abychom je zapojili), takže už jsem docela otrkaná.
Naše dánské antropoložky, co tady s námi od začátku byly a dělaly rozhovory a chodily na někteřré předměty a všechno si to zapisovaly a úplně mi přišlo, že sem patří, už odjely. Ach. Ale poslední den jsme ještě stihly s Heidi kafe. Miluju její odměřenou vášeň, kdy je úplně nadšená pro něco a mluví o tom, jak byla dobrovolníkem v Ugandě a jak se učí italsky a jak už víc než deset let chodí se svým nejlepším kamarádem a jak jí požádal o ruku, takže se asi v létě vezmou, jestli teda bude čas, protože oni hodně cestují, ona byla půl roku v Africe a potom on jel na tři měsíce do Itálie a teď je zase ona na tři měsíce v Bosně, tak si není moc jistá, co s tím létem, co s tou svatbou. A to všechno říká, jako by se jí to netýkalo, což tomu dodává takové neuvěřitelný šmrnc.
Tak mám pozvání do Dánska.
Měli jsme úžasný tutor meeting, na kterém jsme došli k tomu, že nikdo nemáme žádný problém a zbytek té hodiny jsem strávila s Harrisem (jedním místním, který patří k těm -asi třem-, co se hodně baví s mezinárodními studenty), který mě vytrvale bavil a tak se vlastně stal tím, co ovlivňuje můj den, zpravidla kolem oběda mám dobrou náladu, protože si poslední dobou vždycky sedne ke stejnému stolu jako já a zase spustí nějaký velice cynický humor. Harris říká, že je vědecky dokázané, že lidi, co pijí více než tři hrnky kávy denně, slyší zvuky. Tak teď piju hodně kafe, protože se mi pokazila sluchátka.
Přišel mi super balík od mamky. Bude to znít marnivě, ale nové oblečení mi vždycky udělá hroznou radost. A úplně skvělé obrázky od Majdy. Hahá!
Maily od mamky mi dělají takovou melancholickou radost. Mám pocit, že jsme čím dál tím stejnější a třeba se to zdá nepochopitelné, ale že žijem hrozně podobné životy teď. Ale možná máme prostě jen stejný způsob vyjadřování, tak to tak vyznívá.
Za měsíc jsou Vánoce, hurá, hurá, hurá.
Hrozně se na vás na všechny těším!
PS. Ještě jsem si teď vzpomněla, setkala jsem se tady v Mostaru s balkánskou otevřeností a pohostinností! Sháněla jsem igelit, IGELIT, jako když potřebujete malovat, klasicky 4x5 metrů igelit, to je ale v Bosně docela problém. V posledním obchodě, kde jsem viděla možnost to sehnat, jsem potkala spolužáka, tak jsme se začli bavit anglicky (on mi řekl, že vůbec nechápe, co myslím), a tu se na nás otočila žena a perfektní angličtinou, že ona přesně ví a přesně popsala cestu do dvou různých obchodů s malířskými potřebami. Potom dodala, že už tam asi bude zavřeno, ale že shodou okolností o víkendu malovala a že koupila dva a jeden jí zbyl a že ho nepotřebuje a že mi ho může dát a že to stejně stojí dvacet korun, tak proč ne a že shodou okolností bydlí hned naproti rezidence. Tak jsme šly, povídaly si anglicky, ona studovala v USA, takže to bylo úplně perfektní, její předci jsou z Česka, nakonec u ní doma, seznamuju se s její maminkou, dostávám igelit a přání dobré noci. Ha. Jak jednoduché věci mohou být.
Žádné komentáře:
Okomentovat