Neuvěřitelně nepopsatelná krása.
Přijeli jsme, první lidi, co jsme viděli z auta za nápisem Duino, se s námi hned začali bavit. Potkali jsme mexickou Kamilu, která nás zavedla k jídelně, kde zrovna všichni byli, prošli jsme novými krásnými budovami, před jídelnou jsme potkali dav lidí. Všichni plní energie a s takovým nějakým zvláštním úsměvem, který vypadá tak upřímně, až se tomu nechce věřit. Milion jmen, milion národností, milion pokusů spojit si je s někým z naší školy. Barvy, hlasy, ruce, objetí. Pak Theis, ahoj jak se máš a po měsících odpověď na tuhle formální otázku. Odpověď jiná než good, thanks. Odpověď o tom, jak se Theis má a proč, co dělal poslední týden a co je nového. Jen tak, mezi spoustou lidí před jídelnou. Krása.
Pak jsem potkala Shir, pamatujete? Psala jsem o ní posledně. Pořád ty stejné pocity, jen mnohem hlubší. A po asi desátém dotazu, kde je Ester, kde je moje Ester, se to stalo. Poprvé od té chvíle, co jsme se s Ester v dubnu držely za ruce a pak Radomír Špok řekl "Ester Topolářová - UWC Adriatic", jsme se setkaly. V tu chvíli jsem měla pocit, že cesta trvala déle než těch deset hodin.
Byl to krásný večer, šly jsme na procházku lesem, jedly jsme sladkosti už-ani-nevím-jakých národů, šly jsme k moři tak blízko, jak jen to bylo možné, povídaly si, dokud jsme úplně neodpadly. Ester se o mě moc hezky starala. Jolanda se zase starala o to, jestli mi není zima, potom mi zaběhla pro dvoje tlusté ponožky, abych ještě měla na výběr. Andy se staral o to, abych si měla s kým povídat, když jsou zrovna kolem jen samí Italové. Andyho angličtina je výborná. Je zvláštní, že jsem neměla sebemenší problém s jazykem. Říkala jsem si, jak jsem se asi už zlepšila, ale ne, zpátky v Mostaru a opět to samé prázdno v hlavě, když začnou lidi mluvit.
Lucie je moje druhačka, Lucie spala ve svém holčičkovském pokojíčku, když jsme s Ester přišly, honem se probrala, zhrozená, že usnula u psaní svého EE, věci, která až do pondělí večer stresovala úplně všechny druháky. Lucie nám nabídla čaj, čokoládu a povídala a povídala, pak skončila plechovku piva a zakutálela ji pod postel. A hurá zase na psaní EE. "Tady na této rezidenci loni bydlela Tereza." Tak neasi, je to nejpohádkovější rezidence, jakou jsem kdy viděla.
Propovídaná noc s Ester, bylo to jako, řekni mi všechno o svém životě a já ti řeknu všechno o svém. Plus slovníková hra. Namuun přinese mongolsko-anglický slovník, pak máme ještě česko-italský a česko-anglický. Ke komunikaci nepotřebujete ovládat žádný jazyk.
Shir. Povídání si se Shir. S každým slovem jako by ze mě odcházelo něco ošklivého a přicházela úleva. Za cokoliv, co ona řekne, ji mám radši. Když ležím na její posteli a čtu si její knížku a ona se u toho učí italštinu, cítím se, jako by se zastavil čas, chci, aby se zastavil čas. Shir má super mamku. Její mamka miluje Prahu. Shir chce tancovat nebo psát. Nebo oboje. Já to chci dělat s ní.
Ester a já se musíme koupat. Šestého listopadu se Ester a já koupeme v moři. Nemáme to zdokumentované. Musíte mi věřit.
Chodíme po Duinu, zdravíme se se všemi starými babičkami, Ester mluví italsky a já jsem strašně ráda, protože mám pocit, že jí to jde a že jí to těší.
Prohlížíme si novou rezidenci, na jedné lavičce sama s notebookem sedí Marie z Francie. Vedeme s Marií Francií asi hodinový rozhovor o úplně všem, snažím se být špion, překládám Ester Mariin Franciin telefonický rozhovor s maminkou. Marie Francie se směje až skoro puká. A já mám hroznou radost, že jsem někomu vážně zlepšila náladu.
Terezka mi píše zprávu, potom chodím po rezidencích a hledám lidi, které mi vyjmenovala, abych pozdravila. Skvělý způsob jak najít ty nejúžasnější. Máme díky tomu s Ester dlouhý rozhovor s Augustinem a Joshuou. Nikdy nezjistím, jestli se jen snažili dělat cokoliv jiného než psát EE nebo jestli si s námi vážně chtěli povídat. Ládujem se švýcarskými sladkostmi a jihoafrickým čajem. Potom jim zajdeme pro pizzu.
Jedem s Ester do Terstu. Na zmrzlinu. Maliny a čokoláda s chilli. Olivy, pizza s houby, co jsou maso. Víno - mé první legální v životě. Procházka městem, déšť, demonstrující klauni, bezdomovec-kamarád. Výborný nápad jít pěšky z Terstu do Duina. Teď bych měla několik stran je opakovat slovo chůze. Ale přeskočme tuto pasáž.
Sedíme na průlezkách, kloužeme se po klouzačce, Ester zná Mikuláše Utínka, tak jí povídám o spoustě věcí, které s ním mám spojené. Potom zase jdeme. A povídá ona. Je to jeden z těch rozhovorů, po kterých se stydíte, že jste si někdy řekli, že váš život je na hovno. Po vínu, slaném jídle a čtrnácti kilometrech přijde něco strašného. Zoufale hledáme nějaký dům, odbočíme kvůli tomu ze silnice do postranní uličky. Vystrašené, kolik je vlastně hodin a na koho třeba můžeme narazit, zvoníme na domek a nic. Potom zkusíme druhý. Nějaký muž. Umí anglicky. Vypadá, že mu ani nepřijde divné, že se dvě holky rozhodnout jít pětadvacet kilometrů pěšky, aniž by se na to předem připravily. Že bychom nebyly první? Přinese nám vodu, pak nás veze do Duina a mluví o tom, jak byl jednou v Brně. Hodí nás až před rezidenci.
Roberto, takového bych chtěla tátu. Mám pocit, že co řekl on, je pravda. A je mi lépe.
Clara, strašně milá a hezká slečna, co se se mnou hned začala bavit. Překvapila mě, jak přímo odpověděla na otázku, jestli má nějaký vztah ve škole, překvapilo mě i, jak já jsem se přímo zeptala. Jo a ještě mě překvapila odpověď. Pamatuješ Jani Pabla? Loni o Vánocích na Pobialové, šly jsme nakoupit a řešily jsme, že Tereza přijede s někým a my budeme muset mluvit anglicky.
Po EE deadlinu nádherný večer v Portu, Job (lituji ho kvůli tomu jménu) mi složí největší kompliment, co snad kdy kdo udělal (Zítra míting. -O čem? -O tobě. Budem řešit tvůj přestuj na tuhle školu. Všichni tě tu chcem. Odhlasujem si to. My tě prostě milujem.), potom si mě vyzvedne Emma a jdem k ní na čaj. Emma má vtipně francouzskou angličtinu a pokojíček jak z animovaného filmu. Něco mezi Panikou v městečku a Wallacem a Gromitem. Čeká tam na ni dort se vzkazem Zvládlas to! Blahopřeju! Emma udělá čaj, nabídne dort, podá několik fotoalb (od této chvíle už pro mě neexistuje stereotypní představa o nudné návštěvě plné rodinných fotoalb. Ačkoliv, ne, pardon, tu už zrušila má první návštěva Frankovic sídla) a vytáhne si pletení.
Po půlnoci jdeme popřát Lulu do jedné rezidence a potom Theisovi do další rezidence.
Thaisův ohromný pokoj plný lidí a dortů. Co má ještě Theis v pokoji: krb, panenku v krbu, papírové ptáčky nad Pablovou postelí (Pablo vypadá jako ztělesněná nevinnost a taky je to čtvrtý Mexičan, kterého znám a z toho třetí Pablo, už jsem pochopila Terezčinu připomínku), LEGO, dveře, kterými můžete odejít a okno, kterým se můžete vrátit, fotky Terezy. Theis má tričko, na kterém jsou jenom třešně.
Perfektní ráno, Theis, Tereza a já. Mám pocit, že se známe několik let. Říkáme si hezké věci, co jsme o sobě navzájem slyšeli. Myslím na to, jak jsme čtyři měsíce zpátky v našem obýváku jedli puding. Jan-sa, Terezka, Theis, I am from Denmark a já. "Co je tvůj sen?" "Mít dům, ve kterém budou bydlet všichni moji kamarádi." Theis mluví o muži, kterého opustil jeho stín. Trochu depka.
Žádné komentáře:
Okomentovat