Včera se toho dělo hodně. Byli jsme na dvouhodinové návštěvě v hezkém bytě, kde jsme nad veganskou pizzou podepsali smlouvu na naše nové bydlení. Stěhovat se budeme v půlce září. Už jsme asi příliš zapšklí, než abychom to slavili. Náš druhý slibný pokus bydlet totiž začal dvouhodinovou návštěvou u jednoho príma dobrodruha, padesátiletého Francouze, který by nám mohl doporučit dumpstry a který obvykle během akademického roku svůj byt pronajme studujícím a cestuje po světě. Bohužel až poté, co jsme mu nadšeně potvrdili, že u něj opravdu chceme bydlet, zjistil, že cestování po světě v době pandemie není možné a že nám svůj byt pronajmout nemůže.
Po dalším dni promarněném skrolováním inzerátů se nakonec v deset večer objevila zcela nová nabídka, její autorka hned odpověděla, její věty dávaly smysl, druhý den dopoledne jsme šli na prohlídku. Tam jsme se dozvěděli, že pokoj bude volný jen přes týden a to jen v případě, že jí během dvou dnů potvrdí, že dostala práci v jiném městě. Nicméně ještě ten večer nám psala, že je vlastně jedno, jak to s tou prací dopadne, ona se prostě přestěhuje do nejmenšího pokoje, do kterého taky někoho hledá a nás nechá ve svém původním velkém pokoji. Je tam velký obývák a ostatní spolubydlící jsou zvyklí trávit čas tam, takže je celkem jedno, kdo bydlí v jakém pokoji. Celé to proběhlo tak rychle a hladce; zároveň jsme začali být trochu nedůvěřiví, takže to asi pořádně oslavíme až poté, co tam budem několik měsíců spokojení.
Najednou byl skoro večer, přitom jsem ten den chtěla trávit tím, že půjdeme na blokádu islamofobní demonstrace. Na poslední chvíli se však roznesla informace, že demonstrace se ruší a tím pádem není třeba blokády. Tak zbývalo už jen se připravit na cyklojízdu (Critical Mass Malmö). Protože jsem líná a chudá a nechtělo se mi jet čtyři hodiny autobusem na blokádu Preemraffu, rozhodla jsem se, že se do dvou týdnů akcí proti rozšiřování ropné rafinérie zapojím tak, že pojedu cyklojízdu s vlajkou nesoucí důležité poselství. Něco jako Stoppa Preemraff a Oil kills your planet. Mimochodem, ve Švédsku jsou čerpací stanice úplně všude. Jen v tom satelitním městečku Dalby, kde jsme původně bydleli, byly asi tři a to tam nebylo ani náměstí. Většina čerpacích stanic vypadá takhle*:
Chtěla jsem si vyrobit zelenožlutý transparent a když jsem důkladně prošla náš půjčený byteček od Oony, dokonce jsem našla větší kus zeleného igelitu, zbyteček žluté barvy, štětec, gafu a násadu od koštěte. Pak mi ale došlo, že když se barva ředí vodou, asi se taky ve vodě smyje. A tak jsem svou vlastní akci nakonec nechala doma. A to je dobře, protože během té cyklojízdy nás chytila pořádná průtrž.
Co nás kromě toho ještě chytilo, byla policie. A předtím taky hodně agresivní řidiči a plastová lahev od mýdla, kterou se do nás snažili trefit. Takhle promoklá jsem navzdory poklidné náladě a neutichající hudbě (mnohem míň párty, než znám z Brna), po čtvrt hodině něčeho policejního ve švédštině, naznala, že dokud mi nikdo srozumitelně neřekl, abych zůstala, kde jsem, můžu se prostě vydat domů. Paradoxně po cestě zpět jsem se ocitla v místech, kde opravdu nebyl žádný cyklopruh, byla jsem nucena jet mezi auty po tříproudové křižovatce a nápad zachránit se pruhem pro MHD se obrátil v noční můru, kdy mě pronásledoval obří autobus (ty tady mají shodou okolností stejné barvy jako Preem), který jako na potvoru nezastavoval v žádné ze zastávek, kolem kterých jsme projížděli. A tak jsem úplně sama asi trochu zpomalila dopravu, aniž bych u toho sdělovala nějakou zásadní message, jinou než že jsem úplně zmatená a nepříliš dobře jezdím na kole.
Jaký to byl příjemný pocit, když jsem si pak u Oony v prozatímním doma udělala čaj a byla jsem v bezpečí. Na internetu jsem se dozvěděla, že v Gothenburgu několik hodin 40 aktivistek a aktivistů blokovalo vjezd do rafinérie, a to je dobře, protože ve Stockholmu dělali v hojnějším počtu Extinction Rebellion sedící blokádu silnice a policie je rozebírala, protože jich bylo více než je maximální povolený počet lidí, kteří se mohou shromáždit na jednom místě. Přes Švédsko mezitím putuje dopis vládě, který si jako štafetu předávají běžci a cyklistky, aby ho za ty dva týdny dopravili 500 kilometrů (čemuž tady mimochodem říkají 50 mil). A probíhá celá řada dalších akcí, vyvěšování transparentů z výškových budov a focení se na benzínkách se žlutými rouškami s naštvaným medvědem. Spojují užitečné s užitečným, takhle propagovat nošení roušek a boj za ochranu klimatu.
Nic z toho se ale neděje v Malmö. Naopak tady přece jen někdo spálil Korán. Těžko říct, co se všechno stalo. Možnosti jsou, že se sem propašoval dánský fanatik, co rád pálí korány obalené ve slanině a má zákaz vstupu na území Švédska. Nebo ho sem nepustili a jeho fanoušci byli smutní a tak pálili korán sami. A pak je zatkli a jejich fanoušci byli smutní a tak šli házet po policii dlažební kostky. A nebo to udělali nějací Slováci? A nebo to udělali nějací muslimové, kteří chtěli trefit ty fanatiky? A nebo to udělali anarchisti jen tak ze srandy, protože nemají rádi policii? Kdo ví, možné je všechno a záleží jen na tom, kdo vlastní jaké noviny. Každopádně tu noc shořelo i několik aut. Možná to celé nakonec přecejen patří k dvěma týdnům akcí proti ropné rafinérii.
* Všimněte si prosím, že cena za litr benzínu se pohybuje kolem 12-16 švédských, tzn. 30-40 českých korun. Kdežto cena za kilo řepy je obvykle 35 švédských a tedy 89 českých korun. Asi si umíte představit, že jak je tu drahé bydlení a jídlo, tak jsou tady i vyšší platy. Jen ten benzín si může koupit úplně kdokoliv. A mně se stýská po řepě.
Žádné komentáře:
Okomentovat