Oooooooooooona

 Ahoj, 

posíláme pozdravy z Malmö. Do Švédska jsme přijeli už před měsícem, s vidinou, že si to tu uděláme hezké. Místo toho polovinu času řešíme, že nemáme kde bydlet. Musím ale přiznat, že to ze mě dost spadlo kvůli dvěma věcem - jednak potom, co jsem napsala minulý díl a mnoho kamarádek a kamarádů se mi ozvalo a podpořilo mě, za druhé proto, že do našeho příběhu vstoupila Oona.

Oonu jsem poznala před devíti lety, ještě před tím, než byl svět odkouzlený*. Tehdy jsem každé léto jezdila do Jižních Čech dobrovolničit nebo jen tak kamarádit s mezinárodní skupinou umělkyň a umělců, kteří přijeli připravovat site-specific projekty s divadlem Continuo. Několik týdnů lidé z celého světa vytvářeli inscenaci zasazenou do lesa, jezera, opuštěného zemědělského areálu nebo jedoucího vlaku. Pamatuji si, že jsme tam s Oonou strávily příjemný den a koupání se v rybníce, ale potom už jsme se nikdy neviděly. A teď, nerada to přiznávám, ale vrátila jsem se na Facebook a ten mi začal posílat návrhy na události, kterých se mám zúčastnit, protože se jich zúčastní i mí facebookoví přátelé. Tak jsem zjistila, že Oona žije v Malmö.

Domluvily jsme se, že se potkáme v Malmö, takže jsem nechala Petra s jeho diplomkou a vydala jsem se na svou historicky první cestu na kole úplně sama, bez Petra, bez Árona, bez Kristiny, cestu, kterou jsem nikdy nejela a která byla pro jistotu asi 27km jenom tam, přičemž obsahovala propletení se poměrně velkým městem. Kupodivu jsem ji nějak zvládla, přestože mě mapa asi v půlce cesty navedla na silnici s maximální povolenou rychlostí 100km/h a jen několika centimetry krajnice. O co nepříjemnější to bylo, o to rychleji jsem jela. Navíc, když těsně kolem vás projede kamion, tak vás to vždycky popotáhne kousek dopředu a nemusíte chvilku šlapat.

U Oony bylo skvěle. Je fascinující, že jsme se viděly jen jednou a tak dávno a teď spolu můžeme strávit celé odpoledne a loučit se jen proto, že chci dojet domů za světla, i když Oona říkala, že u ní můžu klidně i spát. Má jednopokojový byteček v domě plném jednopokojových bytečků, které sdílejí záchod a sprchu ve sklepě. Bydlí tu různí umělci a truhlářka, jedno dítě, jedna obří kočička a čtyři slepice. Malmö maže rozdíly mezi byty a domy, můžete mít to první se zahrádkou nebo to druhé v centru města a bez zeleně.

Přikládám nepovedenou fotku slepic, mají fakt huňaté nožičky.

A druhý den ráno následovala další nepříjemná situace s majitelkou, která mě dohnala k slzám. Vrcholem bylo, když jsem na první ranní záplavu "Tak co, už víme, kdy se budem stěhovat? Vždyť už o tom stěhování víme týden a přece není nic jednoduššího, než si zaplatit kolej a Petra tam každou noc propašovat, což ona moc dobře ví, protože to tak před 45 lety taky dělala," namítla, že chci aspoň jednou vyjít z našeho pokoje a neslyšet hned záplavu nových informací o tom, že teď máme chodit přes sklep a ne hlavními dveřmi, ale nemůže nám od nich dát klíče a že vždycky používám její oblíbenou vařečku, jako by jich neměla asi šedesát a nemohla mi prostě říct, které z nich můžu a které nemůžu používat, že bych ocenila, kdyby se místo toho ráno prostě zeptala How are you today? nebo tak něco a reakce byla, že na to se mě přece nebude ptát, protože je jasné, že se cítím špatně, protože nám přece řekla, ať se vystěhujem a každý den se nás na to třikrát ptá. Zaujala mě míra objektivního zhodnocení situace v kombinaci s nedostatkem nějaké, abych tak řekla, citlivosti. 

A jako zázrak se najednou stalo, že jsme u Oony, která se balí na tři týdny pryč a vysvětluje nám, že všechno v ledničce máme dojíst, koření je tady, čaje jsou tady, jestli bychom prosím mohli zalít občas rostliny. Vykračujeme si po Malmö a kupujeme si falafely za univerzální celoevropské ceny, na chodbě se zdravíme se sympatickými sousedy, kočička si nás dokonce oblíbila. Najednou cítíme, že být v civilizaci a mezi lidmi, přináší velkou úlevu oproti tomu být zavřený v pokoji v satelitním městečku, kde sice člověk může vyjít do přírodního parku, ale to je tak všechno. Bydlet dál od města je lepší v Brně, kde všechny známe a se spolubydlícími se máme rádi než v zemi, kde začínáme úplně od začátku.

* Znáte to, v roce 2011 ještě nebyla žádná migrace a změna klimatu a mým životním cílem bylo založit si někde daleko od města komunitní divadlo. Je pravda, že ten cíl se zase tolik neliší ani dnes.