Odjeli jsme do Švédska

Zdarec*, 

tak jsme v tom Švédsku. Slíbila jsem, že udělám videoblog, no věnovala jsem tomu asi tři minuty a naznala, že je to nad moje síly. Pak jsem zjistila, že pořád existuje tento starý blog, kde jsem kdysi psala kdovíco o tom, jak jsem odjela na dva roky do Mostaru na střední. Takže trochu navazujeme, teď jsem na dva roky na vysoké v jižním Švédsku. Co jsem psala o tom Mostaru si nepamatuju a doporučuju vám to nečíst. 

Btw. evidentně se tento můj starý pubertální blog jmenuje Hopeless. LOL. Já opravdu nemám moc know-how, jak to (a to fialové pozadí) změnit.

Takže, první video měla být ukázka toho, jaký tady máme vesnický život. Měla jsem skvělý nápad, že začnu bydlení shánět hodně s předstihem, tedy v dubnu. Po mnoha nezodpovězených mailech jsem našla inzerát na bydlení v domě s 65tiletou vegetariánskou učitelkou (shodou okolností učitelkou na jedné z UWC škol, což je to, proč jsem jela do Mostaru). Po několika hodinách Skypování a dlouhatánských mailech o změnách klimatu a úskalích pravicové politiky jsem měli fyzicky podepsanou smlouvu na dva roky. Kristina poznamenala, že ta paní je asi jako my za 40 let. 

Po srdceryvném loučení se s vámi všemi jsme dojeli do Malmö, kde nás o půlnoci autem i s punkovým držákem na kola "babička" vyzvedla. Dojeli jsme asi 27km do sedmitisícové obce zvané Dalby, obklopené nejmenším národním parkem ze zdejších asi 70, v němž nejdelší turistická trasa má 600m. Dům je zábavný, má tři patra a nespočet místností, saunu, tři koupelny, místnost, kterou celou zabírá 20 let starý hightech stroj na topení paletkami z Číny a ze všech stran na vás padá hromada věcí, od podlahy ke stropu je to tu plné čínské keramiky, prostěradel, zavařovaček, proutěné košíky, figurína bez rukou, plesnivé pet lahve, obří pavouci, celoživotní zásoby kokosového oleje, učebnice lektvarů od Prince dvojí krve a možná i nějaký viteál. 

 Zahrada super, jablka a záhonky a lavičky a slunečníky a garáž plná dalších bizarních věcí atd atd. První týden jsem v podstatě strávila přjemnými věcmi jako je zalívání, plení, dělání moštů, nakládání zeleniny a u toho vytrvalé povídání si s paní domácí třeba o tom, jak šla mírový pochod z Kodaně do Paříže v osmdesátém prvním a už tehdy tam servírovali veganské jídlo. Petr zůstává zavřený v pokoji a snaží se psát diplomku. 

Po troše nátlaku, že jsme se přecejen přijeli už na konci července, abychom to tu mohli trochu objezdit na kolech, protože jsme měkcí a nedojeli jsme na kolech sem, jsme udělali kompromis, že pojedeme jenom na pětidenní výlet a ujedeme pouhých 60km denně (což nám podle Petra ani nepřijde). Díky tomu jsme zjistili několik základních faktů:

- je to tu samé pole a není to moc zajímavá krajina

- Švédsko je hodně velké, takže než člověk dojede někam, kde to není samé pole, potřeboval by na to několik dní a nebo několik hodin a hodně peněz

- co chvilku je tu nějaká vesnice, to ale znamená hřbitov (zdroj pitné vody!), pět domů, z nichž dva prázdné, žádný obchod a obecně tady nejsou věci jako náměstí nebo náves

- není tu moc cyklistů, většina toho, co je značeno jako cykostezky, jsou staré silnice, po kterých nikdo nejezdí

- na ulici nejsou ani chodci

- naopak tady lidi hodně jezdí fancy jakoby starými auty a kabriolety, opravdu hodně a opravdu všude

- je hezké zastavit se u jezera nebo moře a okoupat se, je ale potřeba, aby kolem něj byla přírodní rezervace. V té se totiž smí stanovat, kdežto v místech, kde přírodní rezervace není, ale je to tam hezké, je vše soukromý pozemek a v jezeru se nedá prakticky ani vykoupat.

Tak jsme se po pěti dnech vrátili (že jsme ujeli víc než 60km denně jsem si opravdu všimla) a zjistili jsme, že na domě nemáme používat sprchu ani záchod. Majitelka říkala, že si o tom promluvíme druhý den, kdy přišla s tím, že se máme vystěhovat, protože spodní koupelna nefunguje a o žádnou z dalších dvou se s námi nechce dělit, nemohla to čekat (ani přestože, že záchod a koupelna protékaly ještě než jsme sem přijeli a ona nám to dokonce psala do mailu), stejně jako nemohla čekat, že když přijedeme, tak si uvědomí, že to tu vlastně pronajímat nechce. Nějaké snahy o to, abychom si sedli a promluvili si, co tu jak budeme dělat, aby bylo všem pohodlno a příjemně a nikoho neštvaly nepředvídatelné věci (též známé jako plénum), nebyly vyslyšeny, přestože jsme je už před několika měsíci říkali ve Skype a v mailech.

Mnozí z vás už zřejmě slyšeli sérii nešťastných příhod o tom, jak se nám od té doby majitelka snaží všemožnými způsoby naznačit, že jsme to nejhorší, co ji v životě potkalo, třeba tím, že stačí poránu zajít na záchod a jakmile z něj vyjdu, už je před ním nachystaná, aby spustila denní dávku toho, že se jednou utřu do jejího ručníku a dostane koronavirus, ačkoliv mi zároveň neumožní si donést vlastní ručník do její koupelny, ani používat ne-její koupelnu. Vyčítání věcí, za které nemůžem obnáší bohužel to, že člověk musí složitě vykomunikovat, že za to opravdu nemůže. Majitelka však dělá všechno proto, aby nám dala sežrat i to, že si například Petr vezme ze země dvě spadlá červivá minijablíčka a dá si je do vloček, protože ona je potřebuje a má je přesně spočítané a vrcholem je, že přestože v tomto nepřátelském prostředí prakticky nevycházíme z pokoje, jsme to my, kdo je obviňován, že tím, že je mladý, ji určitě nakazí koronavirem. Bez ohledu na fakt, že my jsme evidentně jediní lidé v celém Švédsku, kteří na sobě mají roušky, kdykoliv (jednou za týden) vejdou do vnitřního prostoru (supermarketu). To kontrastuje s tím, že majitelka zhruba dvakrát denně někam vyrazí autem s naší další spolubydlící-studentkou (která je moc milá a normálně se s námi baví) a od té zjistíme, že jejich cílové destinace jsou například bazén, sauna, pláž apod. A taky - majitelčiny návštěvy si po příchodu nemyjou ruce a rovnou se nasáčkujou do kuchyně, kde si zrovna děláme kafe. Ale slyšela jsem, že je to v Česku ohledně koronavirových opatření a toho, jak je lidi dodržují, taky docela na palici, takže soucítím. 

Konec zloby. Poté, co jsme tu strávili více než tři týdny, z nichž poslední trávím zavřená v rozpáleném pokoji a skroluju inzeráty, jsem naznala, že tohle byl jeden z nejhorších týdnů mého života. Nejprve Petr našel sice drahý, ale jinak báječný inzerát z jednoho studentského komunitního domu, kam nás pozvali na prohlídku. To byly příjemné dvě hodiny (plus dvě hodiny cesty tam a dvě hodiny cesty zpět). Nicméně se měli ozvat do týdne, protož měli více zájemců a už se nikdy neozvali, i když jsme se jim ještě připomněli. V průběhu týdne jsem také napsala na 27 dalších inzerátů (až 20 km od univerzity, malé, hnusné, předražené, s požadavky jsme šli úplně dolů), z žádného však nepřišla ani jednoslovná odpověď. 

Navíc, kdybyste si v téhle zemi chtěli dát víno, musíte jít do specializované státní prodejny a dát za to minimálně 8 euro za sedmičku. O panáku ani nemluvím. Takže jediné pozitivum je, že jsou miliardy lidí, kteří se mají mnohem, mnohem, mnohem hůř než my. My jsme tu aspoň spolu. Takže se mám s kým dívat na fotky Klimajízdy a nadávat si, že kvůli tadytomu debilnímu nápadu, že pojedeme do Švédska o měsíc dřív, promeškáváme tu nejlepší věc, co kdy Limity jsme my dělali.

Velké díky všem, kteří mi píšete a psychicky podporujete a taky mamince a rodině, která mě podporuje i jinak.

Buď bude příští článek veselejší nebo zjistím, že si chci psát blog, jen když mě všechno štve a naopak, když je všechno fajn, tak nesedím v půl jedenácté večer u počítače. Jo a vím, že lidi více přijímaj věci jako fotky a videa. Třeba na to teda taky dojde, až bude kolem něco hezkýho.

* Je jasné, že normálně neříkám "zdarec". Skrytý význam je prostě to, že je mi smutno po Brně.