Pozdrav z jiné planety

Dlouho. 

Zkusím to shrnout.

Bydlíme. Pohoda. Vlastně velká pohoda. Kdo by to byl čekal. Vegan multikulti s neustále se měnící výstavou za oknem. I demoška prošla naší ulicí jednou. Haha. V kuchyni je všechno, hodně oken, hezké barvy.

Škola. No nevím. Nechci srovnávat s MUNI, kde jsem strávila 4 roky. Moc to nefunguje, nedůvěra k učitelům, žádná velká láska, žádný velký "uděláme v Brně enviro a budem lidi učit milion různých věcí s těma nejlepšíma lidma, co v celém Česku jsou a budou tady učit lidi, co dělali MMF v Praze a lidi, co založili ekopsycho, po kterém ve Švédsku neštěk, a radikální ekoeko a taky Ulčák, ano, chybí mi prostě to, že se na KES všichni znají a ví o sobě, na čem pracují a netápají v tom, kdo z jejich kolegů se jak jmenuje a co učí a netvrdí, že všichni aktivisti jsou techno-optimisté a nevycházejí ze své zkušenosti, že jsou součástí XR". Možná je tento příspěvek dada, ale nechci do toho moc zabíhat a možná i tuto zkratku někdo pochopí. Na druhou stranu jsem tu dva měsíce teprv a první semestr na enviru byl taky špatný. Celkově NENÍ PRAVDA, že by Švédsko bylo super eko země, indivindy spotřeba sto let za brněnskýma opicema, vegan luxus, žádný Vegál, žádní 3O, žádných milion oldschool zerowaste before it was sexy Oáza Orlí, dejte jim pls během korony přežít, průkopnice. Spotřeba energie is behind a scope of this post, ale so far nukleární energie může být taky decentralizovaná, když máte nějakou malou v každým regionu. Haha. Auta, beznín versus řepa, však to znáte.

Petr nemá práci. Je to těžký. Ale slyšeli jsme, že v Česku je to fakin hell a žádnou práci by si tam stejně nenašel. Takže pohoda. Čekám každým dnem, že nás odsud, jako individua, která nejsou schopna vydělat víc než 33 800,- CZK měsíčně a dokázat to, stejně vyhostí. A pak přijde ta otázka. Vyhostí nás autobusem a zaplatí za nás dalších cca 8000,- CZK za test, aby nás mohli vyhostit přes Dánsko? Nebo nás vyhostí letadlem navzdory našemu náboženskému přesvědčení? Není vyhoštění kohokoliv do ČR v tuto chvíli v rozporu s nějakými mezinárodními úmluvami o lidských právech?

Staly se i hezký věci. Uvidíte na fotkách. Ale většinu času jsme v bytě a je to trochu náročné na psychiku, když jediný, s kým ever mluvíte, je váš partner nebo partnerka a jediný spolubydlící. Mně to prostě nestačí. Komunitní bydlení!!! Vytírat a umývat nádobí, frustrace, to jo, to neva, hlavně se nezbláznit! A zároveň můžeme chodit, kam chceme, žádná opatření, žádná nařízení. Ale na nás jakoby působila internalizovaná moc české vlády a tak moc nikam nechodíme. Jsme v duchu s vámi. Ale rozhodně doporučujeme přírodu. Příroda je nejvíc. Jestli ji máte daleko, pořiďte si pejska a kočičku nebo pokojový rostliny. 

Budem vděční, když se mně nebo Petrovi ozvete, že chcete jen tak pokecat přes webkamery. Je nám smutno. 

PS. Pozitivní fakta: Potkali jsme veverku, co na nás útočila žaludy, na dalším výletu kachní demošku o pěti set kachnách, losici, co neslyšela naše vrzající kola, na předchozím výletu náhodou losici ve stádečku srn. Šestnáctého října rostly borůvky a brusinky. Příroda plná překvápek.

Learned skills: Říkala jsem pár lidem před odjezdem, jak budu ve Švédsku hrozně jezdit 24 km do školy a zpátky, že? Tak změna, bydlení v Malmö znamená, do školy a zpátky cca 44 km, pohoda, sharujte podcasty a až bude foukat, tak asi chůze bude rychlejší než cyklistika, uvidíme v listopadu. Jezdím i rychle, předjíždějí mě jen fejková kola na elektřinu, už umím líp poznat levou a pravou a mám větší sebevědomí v motorizovaném provozu. 

Weird things: Naše spolubydlící, která tu je vždy jen na víkend, jestli vůbec, při posledním pobytu zapnula všechna topení skoro na max. Přestože nebyla zima a ona zároveň i otevřela okna, aby se trochu větralo. Při dotazu našeho lehce proenvironmentálně smýšlejícího spolubydlícího, jestli nestačí ta topení zapnout na míň nebo až bude fakt zima, řekla, že za to přece platí, tak prostě topení bude zapnuté. Mohli by ji vycpat a ukazovat na hodinách ekonomie jako příklad anti-homo-economicus. Nebo já nevím, jaký teoretický rámec byste pro to použili?

Národní parky jsou jako parčíky, mají jednotný design, všude ukazatele, koše, grily, lavičky, záchody, mapy, trasy typu 400m nebo 2.6km. Doopravdová příroda jsou spíše přírodní rezevrace všude okolo národních parků. To je aspoň příroda. Just saying. Už jsme byli ve čtyřech NP. Rozhodně jsou hodně inkluzivní pro kočárky a vozíčkáře, to zas jo.

Tak to jsem hodně rychle shrnula. Jsme v duchu s vámi, Česká vláda je UFO, jak můžeme pomoct, přijeďte k nám, prop podporu online klikněte na mé nebo Petrovo jméno na FB!

Akční den

Včera se toho dělo hodně. Byli jsme na dvouhodinové návštěvě v hezkém bytě, kde jsme nad veganskou pizzou podepsali smlouvu na naše nové bydlení. Stěhovat se budeme v půlce září. Už jsme asi příliš zapšklí, než abychom to slavili. Náš druhý slibný pokus bydlet totiž začal dvouhodinovou návštěvou u jednoho príma dobrodruha, padesátiletého Francouze, který by nám mohl doporučit dumpstry a který obvykle během akademického roku svůj byt pronajme studujícím a cestuje po světě. Bohužel až poté, co jsme mu nadšeně potvrdili, že u něj opravdu chceme bydlet, zjistil, že cestování po světě v době pandemie není možné a že nám svůj byt pronajmout nemůže. 

Po dalším dni promarněném skrolováním inzerátů se nakonec v deset večer objevila zcela nová nabídka, její autorka hned odpověděla, její věty dávaly smysl, druhý den dopoledne jsme šli na prohlídku. Tam jsme se dozvěděli, že pokoj bude volný jen přes týden a to jen v případě, že jí během dvou dnů potvrdí, že dostala práci v jiném městě. Nicméně ještě ten večer nám psala, že je vlastně jedno, jak to s tou prací dopadne, ona se prostě přestěhuje do nejmenšího pokoje, do kterého taky někoho hledá a nás nechá ve svém původním velkém pokoji. Je tam velký obývák a ostatní spolubydlící jsou zvyklí trávit čas tam, takže je celkem jedno, kdo bydlí v jakém pokoji. Celé to proběhlo tak rychle a hladce; zároveň jsme začali být trochu nedůvěřiví, takže to asi pořádně oslavíme až poté, co tam budem několik měsíců spokojení.

Najednou byl skoro večer, přitom jsem ten den chtěla trávit tím, že půjdeme na blokádu islamofobní demonstrace. Na poslední chvíli se však roznesla informace, že demonstrace se ruší a tím pádem není třeba blokády. Tak zbývalo už jen se připravit na cyklojízdu (Critical Mass Malmö). Protože jsem líná a chudá a nechtělo se mi jet čtyři hodiny autobusem na blokádu Preemraffu, rozhodla jsem se, že se do dvou týdnů akcí proti rozšiřování ropné rafinérie zapojím tak, že pojedu cyklojízdu s vlajkou nesoucí důležité poselství. Něco jako Stoppa Preemraff a Oil kills your planet. Mimochodem, ve Švédsku jsou čerpací stanice úplně všude. Jen v tom satelitním městečku Dalby, kde jsme původně bydleli, byly asi tři a to tam nebylo ani náměstí. Většina čerpacích stanic vypadá takhle*: 

Chtěla jsem si vyrobit zelenožlutý transparent a když jsem důkladně prošla náš půjčený byteček od Oony, dokonce jsem našla větší kus zeleného igelitu, zbyteček žluté barvy, štětec, gafu a násadu od koštěte. Pak mi ale došlo, že když se barva ředí vodou, asi se taky ve vodě smyje. A tak jsem svou vlastní akci nakonec nechala doma. A to je dobře, protože během té cyklojízdy nás chytila pořádná průtrž.

Co nás kromě toho ještě chytilo, byla policie. A předtím taky hodně agresivní řidiči a plastová lahev od mýdla, kterou se do nás snažili trefit. Takhle promoklá jsem navzdory poklidné náladě a neutichající hudbě (mnohem míň párty, než znám z Brna), po čtvrt hodině něčeho policejního ve švédštině, naznala, že dokud mi nikdo srozumitelně neřekl, abych zůstala, kde jsem, můžu se prostě vydat domů. Paradoxně po cestě zpět jsem se ocitla v místech, kde opravdu nebyl žádný cyklopruh, byla jsem nucena jet mezi auty po tříproudové křižovatce a nápad zachránit se pruhem pro MHD se obrátil v noční můru, kdy mě pronásledoval obří autobus (ty tady mají shodou okolností stejné barvy jako Preem), který jako na potvoru nezastavoval v žádné ze zastávek, kolem kterých jsme projížděli. A tak jsem úplně sama asi trochu zpomalila dopravu, aniž bych u toho sdělovala nějakou zásadní message, jinou než že jsem úplně zmatená a nepříliš dobře jezdím na kole. 

Jaký to byl příjemný pocit, když jsem si pak u Oony v prozatímním doma udělala čaj a byla jsem v bezpečí. Na internetu jsem se dozvěděla, že v Gothenburgu několik hodin 40 aktivistek a aktivistů blokovalo vjezd do rafinérie, a to je dobře, protože ve Stockholmu dělali v hojnějším počtu Extinction Rebellion sedící blokádu silnice a policie je rozebírala, protože jich bylo více než je maximální povolený počet lidí, kteří se mohou shromáždit na jednom místě. Přes Švédsko mezitím putuje dopis vládě, který si jako štafetu předávají běžci a cyklistky, aby ho za ty dva týdny dopravili 500 kilometrů (čemuž tady mimochodem říkají 50 mil). A probíhá celá řada dalších akcí, vyvěšování transparentů z výškových budov a focení se na benzínkách se žlutými rouškami s naštvaným medvědem. Spojují užitečné s užitečným, takhle propagovat nošení roušek a boj za ochranu klimatu.

Nic z toho se ale neděje v Malmö. Naopak tady přece jen někdo spálil Korán. Těžko říct, co se všechno stalo. Možnosti jsou, že se sem propašoval dánský fanatik, co rád pálí korány obalené ve slanině a má zákaz vstupu na území Švédska. Nebo ho sem nepustili a jeho fanoušci byli smutní a tak pálili korán sami. A pak je zatkli a jejich fanoušci byli smutní a tak šli házet po policii dlažební kostky. A nebo to udělali nějací Slováci? A nebo to udělali nějací muslimové, kteří chtěli trefit ty fanatiky? A nebo to udělali anarchisti jen tak ze srandy, protože nemají rádi policii? Kdo ví, možné je všechno a záleží jen na tom, kdo vlastní jaké noviny. Každopádně tu noc shořelo i několik aut. Možná to celé nakonec přecejen patří k dvěma týdnům akcí proti ropné rafinérii.

Oooooooooooona

 Ahoj, 

posíláme pozdravy z Malmö. Do Švédska jsme přijeli už před měsícem, s vidinou, že si to tu uděláme hezké. Místo toho polovinu času řešíme, že nemáme kde bydlet. Musím ale přiznat, že to ze mě dost spadlo kvůli dvěma věcem - jednak potom, co jsem napsala minulý díl a mnoho kamarádek a kamarádů se mi ozvalo a podpořilo mě, za druhé proto, že do našeho příběhu vstoupila Oona.

Oonu jsem poznala před devíti lety, ještě před tím, než byl svět odkouzlený*. Tehdy jsem každé léto jezdila do Jižních Čech dobrovolničit nebo jen tak kamarádit s mezinárodní skupinou umělkyň a umělců, kteří přijeli připravovat site-specific projekty s divadlem Continuo. Několik týdnů lidé z celého světa vytvářeli inscenaci zasazenou do lesa, jezera, opuštěného zemědělského areálu nebo jedoucího vlaku. Pamatuji si, že jsme tam s Oonou strávily příjemný den a koupání se v rybníce, ale potom už jsme se nikdy neviděly. A teď, nerada to přiznávám, ale vrátila jsem se na Facebook a ten mi začal posílat návrhy na události, kterých se mám zúčastnit, protože se jich zúčastní i mí facebookoví přátelé. Tak jsem zjistila, že Oona žije v Malmö.

Domluvily jsme se, že se potkáme v Malmö, takže jsem nechala Petra s jeho diplomkou a vydala jsem se na svou historicky první cestu na kole úplně sama, bez Petra, bez Árona, bez Kristiny, cestu, kterou jsem nikdy nejela a která byla pro jistotu asi 27km jenom tam, přičemž obsahovala propletení se poměrně velkým městem. Kupodivu jsem ji nějak zvládla, přestože mě mapa asi v půlce cesty navedla na silnici s maximální povolenou rychlostí 100km/h a jen několika centimetry krajnice. O co nepříjemnější to bylo, o to rychleji jsem jela. Navíc, když těsně kolem vás projede kamion, tak vás to vždycky popotáhne kousek dopředu a nemusíte chvilku šlapat.

U Oony bylo skvěle. Je fascinující, že jsme se viděly jen jednou a tak dávno a teď spolu můžeme strávit celé odpoledne a loučit se jen proto, že chci dojet domů za světla, i když Oona říkala, že u ní můžu klidně i spát. Má jednopokojový byteček v domě plném jednopokojových bytečků, které sdílejí záchod a sprchu ve sklepě. Bydlí tu různí umělci a truhlářka, jedno dítě, jedna obří kočička a čtyři slepice. Malmö maže rozdíly mezi byty a domy, můžete mít to první se zahrádkou nebo to druhé v centru města a bez zeleně.

Přikládám nepovedenou fotku slepic, mají fakt huňaté nožičky.

A druhý den ráno následovala další nepříjemná situace s majitelkou, která mě dohnala k slzám. Vrcholem bylo, když jsem na první ranní záplavu "Tak co, už víme, kdy se budem stěhovat? Vždyť už o tom stěhování víme týden a přece není nic jednoduššího, než si zaplatit kolej a Petra tam každou noc propašovat, což ona moc dobře ví, protože to tak před 45 lety taky dělala," namítla, že chci aspoň jednou vyjít z našeho pokoje a neslyšet hned záplavu nových informací o tom, že teď máme chodit přes sklep a ne hlavními dveřmi, ale nemůže nám od nich dát klíče a že vždycky používám její oblíbenou vařečku, jako by jich neměla asi šedesát a nemohla mi prostě říct, které z nich můžu a které nemůžu používat, že bych ocenila, kdyby se místo toho ráno prostě zeptala How are you today? nebo tak něco a reakce byla, že na to se mě přece nebude ptát, protože je jasné, že se cítím špatně, protože nám přece řekla, ať se vystěhujem a každý den se nás na to třikrát ptá. Zaujala mě míra objektivního zhodnocení situace v kombinaci s nedostatkem nějaké, abych tak řekla, citlivosti. 

A jako zázrak se najednou stalo, že jsme u Oony, která se balí na tři týdny pryč a vysvětluje nám, že všechno v ledničce máme dojíst, koření je tady, čaje jsou tady, jestli bychom prosím mohli zalít občas rostliny. Vykračujeme si po Malmö a kupujeme si falafely za univerzální celoevropské ceny, na chodbě se zdravíme se sympatickými sousedy, kočička si nás dokonce oblíbila. Najednou cítíme, že být v civilizaci a mezi lidmi, přináší velkou úlevu oproti tomu být zavřený v pokoji v satelitním městečku, kde sice člověk může vyjít do přírodního parku, ale to je tak všechno. Bydlet dál od města je lepší v Brně, kde všechny známe a se spolubydlícími se máme rádi než v zemi, kde začínáme úplně od začátku.

Odjeli jsme do Švédska

Zdarec*, 

tak jsme v tom Švédsku. Slíbila jsem, že udělám videoblog, no věnovala jsem tomu asi tři minuty a naznala, že je to nad moje síly. Pak jsem zjistila, že pořád existuje tento starý blog, kde jsem kdysi psala kdovíco o tom, jak jsem odjela na dva roky do Mostaru na střední. Takže trochu navazujeme, teď jsem na dva roky na vysoké v jižním Švédsku. Co jsem psala o tom Mostaru si nepamatuju a doporučuju vám to nečíst. 

Btw. evidentně se tento můj starý pubertální blog jmenuje Hopeless. LOL. Já opravdu nemám moc know-how, jak to (a to fialové pozadí) změnit.

Takže, první video měla být ukázka toho, jaký tady máme vesnický život. Měla jsem skvělý nápad, že začnu bydlení shánět hodně s předstihem, tedy v dubnu. Po mnoha nezodpovězených mailech jsem našla inzerát na bydlení v domě s 65tiletou vegetariánskou učitelkou (shodou okolností učitelkou na jedné z UWC škol, což je to, proč jsem jela do Mostaru). Po několika hodinách Skypování a dlouhatánských mailech o změnách klimatu a úskalích pravicové politiky jsem měli fyzicky podepsanou smlouvu na dva roky. Kristina poznamenala, že ta paní je asi jako my za 40 let. 

Po srdceryvném loučení se s vámi všemi jsme dojeli do Malmö, kde nás o půlnoci autem i s punkovým držákem na kola "babička" vyzvedla. Dojeli jsme asi 27km do sedmitisícové obce zvané Dalby, obklopené nejmenším národním parkem ze zdejších asi 70, v němž nejdelší turistická trasa má 600m. Dům je zábavný, má tři patra a nespočet místností, saunu, tři koupelny, místnost, kterou celou zabírá 20 let starý hightech stroj na topení paletkami z Číny a ze všech stran na vás padá hromada věcí, od podlahy ke stropu je to tu plné čínské keramiky, prostěradel, zavařovaček, proutěné košíky, figurína bez rukou, plesnivé pet lahve, obří pavouci, celoživotní zásoby kokosového oleje, učebnice lektvarů od Prince dvojí krve a možná i nějaký viteál. 

 Zahrada super, jablka a záhonky a lavičky a slunečníky a garáž plná dalších bizarních věcí atd atd. První týden jsem v podstatě strávila přjemnými věcmi jako je zalívání, plení, dělání moštů, nakládání zeleniny a u toho vytrvalé povídání si s paní domácí třeba o tom, jak šla mírový pochod z Kodaně do Paříže v osmdesátém prvním a už tehdy tam servírovali veganské jídlo. Petr zůstává zavřený v pokoji a snaží se psát diplomku. 

Po troše nátlaku, že jsme se přecejen přijeli už na konci července, abychom to tu mohli trochu objezdit na kolech, protože jsme měkcí a nedojeli jsme na kolech sem, jsme udělali kompromis, že pojedeme jenom na pětidenní výlet a ujedeme pouhých 60km denně (což nám podle Petra ani nepřijde). Díky tomu jsme zjistili několik základních faktů:

- je to tu samé pole a není to moc zajímavá krajina

- Švédsko je hodně velké, takže než člověk dojede někam, kde to není samé pole, potřeboval by na to několik dní a nebo několik hodin a hodně peněz

- co chvilku je tu nějaká vesnice, to ale znamená hřbitov (zdroj pitné vody!), pět domů, z nichž dva prázdné, žádný obchod a obecně tady nejsou věci jako náměstí nebo náves

- není tu moc cyklistů, většina toho, co je značeno jako cykostezky, jsou staré silnice, po kterých nikdo nejezdí

- na ulici nejsou ani chodci

- naopak tady lidi hodně jezdí fancy jakoby starými auty a kabriolety, opravdu hodně a opravdu všude

- je hezké zastavit se u jezera nebo moře a okoupat se, je ale potřeba, aby kolem něj byla přírodní rezervace. V té se totiž smí stanovat, kdežto v místech, kde přírodní rezervace není, ale je to tam hezké, je vše soukromý pozemek a v jezeru se nedá prakticky ani vykoupat.

Tak jsme se po pěti dnech vrátili (že jsme ujeli víc než 60km denně jsem si opravdu všimla) a zjistili jsme, že na domě nemáme používat sprchu ani záchod. Majitelka říkala, že si o tom promluvíme druhý den, kdy přišla s tím, že se máme vystěhovat, protože spodní koupelna nefunguje a o žádnou z dalších dvou se s námi nechce dělit, nemohla to čekat (ani přestože, že záchod a koupelna protékaly ještě než jsme sem přijeli a ona nám to dokonce psala do mailu), stejně jako nemohla čekat, že když přijedeme, tak si uvědomí, že to tu vlastně pronajímat nechce. Nějaké snahy o to, abychom si sedli a promluvili si, co tu jak budeme dělat, aby bylo všem pohodlno a příjemně a nikoho neštvaly nepředvídatelné věci (též známé jako plénum), nebyly vyslyšeny, přestože jsme je už před několika měsíci říkali ve Skype a v mailech.

Mnozí z vás už zřejmě slyšeli sérii nešťastných příhod o tom, jak se nám od té doby majitelka snaží všemožnými způsoby naznačit, že jsme to nejhorší, co ji v životě potkalo, třeba tím, že stačí poránu zajít na záchod a jakmile z něj vyjdu, už je před ním nachystaná, aby spustila denní dávku toho, že se jednou utřu do jejího ručníku a dostane koronavirus, ačkoliv mi zároveň neumožní si donést vlastní ručník do její koupelny, ani používat ne-její koupelnu. Vyčítání věcí, za které nemůžem obnáší bohužel to, že člověk musí složitě vykomunikovat, že za to opravdu nemůže. Majitelka však dělá všechno proto, aby nám dala sežrat i to, že si například Petr vezme ze země dvě spadlá červivá minijablíčka a dá si je do vloček, protože ona je potřebuje a má je přesně spočítané a vrcholem je, že přestože v tomto nepřátelském prostředí prakticky nevycházíme z pokoje, jsme to my, kdo je obviňován, že tím, že je mladý, ji určitě nakazí koronavirem. Bez ohledu na fakt, že my jsme evidentně jediní lidé v celém Švédsku, kteří na sobě mají roušky, kdykoliv (jednou za týden) vejdou do vnitřního prostoru (supermarketu). To kontrastuje s tím, že majitelka zhruba dvakrát denně někam vyrazí autem s naší další spolubydlící-studentkou (která je moc milá a normálně se s námi baví) a od té zjistíme, že jejich cílové destinace jsou například bazén, sauna, pláž apod. A taky - majitelčiny návštěvy si po příchodu nemyjou ruce a rovnou se nasáčkujou do kuchyně, kde si zrovna děláme kafe. Ale slyšela jsem, že je to v Česku ohledně koronavirových opatření a toho, jak je lidi dodržují, taky docela na palici, takže soucítím. 

Konec zloby. Poté, co jsme tu strávili více než tři týdny, z nichž poslední trávím zavřená v rozpáleném pokoji a skroluju inzeráty, jsem naznala, že tohle byl jeden z nejhorších týdnů mého života. Nejprve Petr našel sice drahý, ale jinak báječný inzerát z jednoho studentského komunitního domu, kam nás pozvali na prohlídku. To byly příjemné dvě hodiny (plus dvě hodiny cesty tam a dvě hodiny cesty zpět). Nicméně se měli ozvat do týdne, protož měli více zájemců a už se nikdy neozvali, i když jsme se jim ještě připomněli. V průběhu týdne jsem také napsala na 27 dalších inzerátů (až 20 km od univerzity, malé, hnusné, předražené, s požadavky jsme šli úplně dolů), z žádného však nepřišla ani jednoslovná odpověď. 

Navíc, kdybyste si v téhle zemi chtěli dát víno, musíte jít do specializované státní prodejny a dát za to minimálně 8 euro za sedmičku. O panáku ani nemluvím. Takže jediné pozitivum je, že jsou miliardy lidí, kteří se mají mnohem, mnohem, mnohem hůř než my. My jsme tu aspoň spolu. Takže se mám s kým dívat na fotky Klimajízdy a nadávat si, že kvůli tadytomu debilnímu nápadu, že pojedeme do Švédska o měsíc dřív, promeškáváme tu nejlepší věc, co kdy Limity jsme my dělali.

Velké díky všem, kteří mi píšete a psychicky podporujete a taky mamince a rodině, která mě podporuje i jinak.

Buď bude příští článek veselejší nebo zjistím, že si chci psát blog, jen když mě všechno štve a naopak, když je všechno fajn, tak nesedím v půl jedenácté večer u počítače. Jo a vím, že lidi více přijímaj věci jako fotky a videa. Třeba na to teda taky dojde, až bude kolem něco hezkýho.

* Je jasné, že normálně neříkám "zdarec". Skrytý význam je prostě to, že je mi smutno po Brně.

VOLUME II, Mostar 72, sorry

Prostě vůbec nešlo psát.

Asi jste si všimli. 

Je mi smutno, tak příjemně nostalgicky, ale smutno, všechny bych vás ráda viděla. Mám trochu problém kombinovat Ostravskou a Bosenskou Veroniku.

Meanwhile in Hercegovina:

Následkem přírodní katastrofy překvapivě nebyly záplavy, nýbrž pětitýdenní rozvrh zahrnující soboty. Všeobecná únava a samovolný bojkot našich mozků a vůbec všech buněk vygradoval tu poslední sobotu, kdy se nedopatřením nestihla doručit snídaně na rezidence dříve, než studenti odešli do školy a potom se neservírovala ani ve škole. Po několika hodinách výuky, kdy se začaly ozývat první kručící pupky podporované soprány a baritony demoralizovaných dětí, ruply ředitelce nervy, křičela, smála se, křičela a potom nám přišel email, že další sobotu se už výuka konat nebude.

Měli jsme Variety show, sehrávali jsme scénky o našich druhácích, myslím, že to dopadlo docela dobře, většinu času se všichni bavili a pár až příliš drsných vtípků všichni přehlédli. 

Potom se uskutečnil nás kulturní týden. Bohužel jsem moc nestihla program ostatních zemí, poněvadž jsme klasicky měli každý den odpoledne divadlo. Československý den začal už ráno, kdy jsme pouštěli asi šedesát dílů Pata a Mata ve studovně. Měla jsem radost, že se pár lidí fakt posadilo před plátno a potom se třeba hodinu nemohli odtrhnout a měla jsem ještě větší radost z toho, že mezi nimi bylo pár učitelů.

Na odpolední morbidní storytelling - chtěla jsem vyprávět Otesánka a potom pustit Švankmajerův film, přišel jen Jeffrey, takže jsme se dívali ve třech (s Betkou, Slovenkou) a druhý den se celonoční promítání zvrhlo ve sledování stupidní Německé komedie. Když asi ve tři ráno došlo na Pelíšky, shodou okolností byla vzhůru ta samá trojice lidí jako den předtím. Takže teď je Jeffrey docela nadopovaný českou kulturou (průběžně doplňuju další zcela zásadní věci, třeba Samotáře).

Potkala jsem žluté auto s pražskou espézetkou. Strčila jsem jim za stěrač vzkaz s telefonním číslem, ale neozvali se. Pražáci.

Strávila jsem skvělý den s Colleen (Američankou..) ze školy jsme si šly lehnout do parku a povídaly a povídaly, až jsme skoro zapomněly na čas... já jsem potom utíkala na hodinu divadla a když jsem asi po čtyřech hodinách vyšla ven, zrovna první člověk, kterého jsem potkala, byla Colleen. Tak jsem šly spolu na rezidenci, cestou koupily několik lilků, baklážánů, padlidžanů a eggplantů a potom si uvařily výtečné jídlo (složené částečně z lilků, baklážánů, padlidžanů a eggplantů), zapily ho výtečným pivem (den svatého Patrika, všichni se chovají jako Irové) a potom si zase povídaly a povídaly, až jsme úplně usnuly.

Začíná teplo, až horko, což s sebou přináší problémy oblékání (zakrýt kolena, ramena, dekolt, jinak není možné překročit práh školy), schválně jsem šla zkontrolovat Oviesse, ale oni prostě vůbec žádné sukně pod kolena nebo kalhoty jiné než džíny ani neprodávají. 

Byli jsme s klauny ve školce, kde to bylo úplně super, bylo nás maličko, neměli jsme vůbec nic připravené, ale děti to nesmírně ocenily. Potom další den jsme šli do domu Sunce, kde se každý odpoledne sejdou mentálně postižení lidé (dospělí i děti, je jich tam asi deset) a povídají si spolu. Byl tam jeden kluk, bylo mu tak 12 a byl to úplně parádní klaun, v podstatě jsme nemuseli nic dělat, protože on naprosto dokonale vytvářel skeče sám. Byl tam třeba i jeden muž, který hovořil plynně anglicky, německy a italsky (a srbo-chorvatsky samozřejmě), na první pohled nebyl nijak retardovaný a tak jsme docela přemýšleli, jestli se tady vůbec dějí nějaké pokusy zařadit tyhle lidi do společnosti. Nevím, nakolik hluboce je soběstačný, vypadal naprosto nezávisle, ale zase abych nesoudila, když nevím jistě. 

Nakonec tadytoho představení jsme jedli dort, všichni, co tam byli. Bylo to celkem milé, už jsem z toho klaunování byla docela zmožená, takže sednout a i dostat něco sladkého, to bylo přesně to, po čem jsem v tu chvíli mohla nejvíce toužit. Nicméně přišla jedna holka, která ani neuměla mluvit a ukazovala na ten kousek dortu, co přede mnou ležel. Začala do něj hrabat rukama, kterýma ale nemohla pořádně hýbat. Vstala jsem a posadila ji na svou židli. myslela jsem, že jí pomůžu ten dort sníst, protože vidličku sama držet nedovedla. Tak jsem ji chtěla nakrmit, jenže to se jí nelíbilo a začala být trochu agresivní, rukama upatlanýma od dortu se ohánět po mně a mně bylo doporučeno si jí vůbec nevšímat. Měla jsem z toho potom docela špatný pocit. Nevím, jak se mám chovat.

Ve čtvrtek se má otevírat Španělské náměstí, které se teď asi půl roku rekonstruovalo, má přijet i Jeho Excelence.

Balkánská hostina byla jako Bosna - byl problém se dohodnout, nakonec nic nefungovalo, ale když se potom všichni chytli kolem pasu a tančili kolo a úplně každý zpíval, chtělo se mi plakat. Tohle bylo ono, asociace na slovo Balkán.

Teď máme hladovku. Začalo to v neděli takovou menší hostinou s přednáškou o tom, co znamená chudoba a hlad. Od hostiny se nejí, vydržet do úterý do večera, za tyto dva dny se vybere za každého asi deset euro, účastní se 85 ze 125 studentů. Za vybrané peníze se koupí jídlo, které se věnuje dětskému domovu nebo utečeneckému táboru (teď vlastně nevím, jaká je ta poslední verze).

Taky se pořádal další Community Care Day, typická akce zachraňme svět, v bílých rukavičkách a s černýma taštičkama sbíráme odpadky. Našla jsem tenisák a rukojeť deštníku, takže jsme potom se Britkou Saffron dělaly turnaj v golfu. Ten stejný den večer byla trashion show - modní přehlídka odpadků. Byl ze mě model, nevím, kde jsou teď fotky, nicméně minisukně z PET lahví a na igelitovém korzetu podprsenka á la Madonna - dva půlky PET lahví. Nafouknutá rukavice místo kloboučku. Taky spousta roztomilých novinových šatiček a sukně z deštníku. Až se dostanu k fotkám, někde je zveřejním. Všechny ty kostýmy mi přišly fakt dobré.

Před chvílí mi do pokoje přišel nějaký cizí kluk a ptal se, kde je Jeffrey. Vážně, ten člověk vstoupil asi v jednu ráno. Navíc je to Nizozemec. Tak jsem šla vzbudit Jeffreyho. Že mu tady najednou přijel jeho spolubydlící z loňska. Který teď studuje politologii na Oxfordu. Jeffrey to ale nepochopil, myslel si, že se mu to jen zdá, protože jako realita je to krajně nepravděpodobné. Tak jsem si s tím člověkem dala čaj (vždycky je čas na čaj) a on se šel uložit do postele. Jestli tu ráno ještě bude, tak nejsem schizofrenik.

And now something completely different:

A stereotype. My roomie is going to Egypt for a week. Her name is Weronika and she is blond. I wonder if she will get back.

A to je konec. 

Milion pus do mé nejoblíbenější země, potom taky do Británie a do Itálie a do Polska a do Španělska a do Ameriky a do Bulharska a do Francie a na Ukrajinu.

VOLUME II, Mostar 32, přírodní katastrofa

Posledně jsem skončila před tou reciklažou, tak tedy přesně tam začnu. Měly jsme se Sarou Američankou na starost asi šest asi šestipatrových domů. Vtipné bylo, že jsme sice měly naučenou onu větu, jak se představit a zeptat se na starý papír, nicméně pokud odpověděli něco jiného než da nebo ne, byly jsme celkem zmatené. Nezdvořilých lidí jsme potkali maličko, taky štěkajících psů za dveřmi skoro nebylo, že by nám to někdo ulehčil a mluvil anglicky, to taky ne. Milé ale bylo, že pár lidí nachystalo balíky starých novin svázané za dveře. Jen je to bohužel všechno příliš malá kapka v moři. Snad ale časem přibude aktivních lidí (z naší a především jejich strany).

Nicméně nám jednou otevřel dveře asi desetiletý kluk, který plynule anglicky zjistil, co chceme, přičemž do své angličtiny vkládal chicas a usmíval se, jako kdyby mu bylo tak o deset let víc. Štramák. Potom přišla babička velice potěšena naši snahou mluvit chorvatsky a zeptala se nás, odkud jsme, potom na Saru spustila rovněž plynule anglicky a na mě česky. To je jasné, vždyť, já jsem sedm let žila v Praze a tenhle prcek se tam narodil. Odcházely jsme s ještě teplou výbornou syrnicou a máme přijít zas. Betka Slovenka pochodující na druhou stranu města za stejným účelem, si vysloužila pozvání na oběd a potkala dvě holky, co se hlásí na naši školu. Taky príma.

Potom už jsme tak nějak rychle došli k tomu, že jsme s Tahel Židovkou pekly něco extrémně čokoládového Jeffreymu k narozeninám a potom o půlnoci veliké slavení, resp. něco jako regulérní párty (proč jsem většinou jediná holka mezi nimi?), což bylo hodně super. A od té doby to byl vlastně jeden kontinuální večírek. Poněvadž.

Druhý den jsem měla jít do školy až na poslední hodinu, co začíná někdy ve třičtvrtě na dvě. Nicméně ráno přišla Tahel, že chtěla jet do školy taxíkem, protože hrozně sněží, jenže taxík po hodině vůbec nepřijel, tak jí housemum řekla, že už může zůstat doma. Potom se pár lidí zeptalo, jestli taky může zůstat a nakonec nám přišel mail, že poslední hodina se ruší. Takže jsem ani nevyšla z domu.

Potom byla sobota a neděle, velice príma, jen pořád sněžilo a sněžilo a potom už bylo sněhu tolik, že nám nešly otevřít dveře do kantýny. Respektive nebyly ani vidět. Tak jsme se tulili, objímali radiátory a bylo to príma. Nicméně pro lidi z Musaly, druhé rezidence, to asi až tak príma nebylo, poněvadž po totálně zasněžených cestách se lidi z kantýny (sídlící v naší rezidenci) nemohli dostat k nim. Pár silných chlapů (Maggie, Sara a Claudia) bylo posláno s krosnami vykoupit nejbližší pekárnu, co byla otevřená. Mám pocit, že lezli oknem, protože i jejich dveře byly kompletně zasněžené. Neměli nakonec ani elektřinu a vodu.

Potom jsme dostali od ředitelky mail s předmětem Monday. Řekla nám, že v důsledku přírodní katastrofy není v pondělí škola. Potom jsme dostali druhý mail s předmětem Tuesday. Chápete. Potom přišli skoro všichni lidi z Musaly k nám. Přišli znamená spíš že po kolena zaboření do sněhu po asi hodině cestování dokráčeli. Učitelé se snažili je ubytovat u sebe, u svých známých a rodinný příslušníků. Problém byl, že ani někteří z nich neměli elektřinu a vodu. Zbytek lidí, co byl u nás, zažíval kombinaci ohromného večírku s nechutnou ponorkou. Do toho zapojený organizační zmatek a snaha učitelů chovat se jako za běžných okolností. Takže když nás třeba deset v jednom pokoji sledovalo film a vypadalo to, že nad ránem všichni usnem na jedné posteli a bude dobře, byl nám plán překažen a museli jsme se odebrat do svých ložnic, do ložnic, kde jsme nahlásili, že budem spát a nakonec spousta lidí spala na zemi, spacáky docházely a v našem pokoji spalo tolik lidí, že nebylo kam postavit topení, takže jsme řádně vymrzli a já jsem se solidně nachladila a byla z nevyspání a nemoci celá protivná. Celé dny jsme ale trávily s Gwenno (strašně vtipná Velšanka, která umí Velšsky a je prostě úplně skvělá), Lucy (Němko-Švýcarko-Francouzska, nádherná a vtipná slečna) a Nogou (černoška, která je taky strašně vtipná – sakra, moje slovní zásoba je poněkud chudá), prostě každá jsou vtipná jiným způsobem, Gwenno morbidně a cynicky, Lucy spíše naivně a u Nogy si nikdy nejste jistí, no a s nimi každých dvacet minut nový čaj, cukr, mléko, Gwenno shledala můj čaj dostatečně britský, což beru jako kompliment a tak jsme jen čajovaly, dívaly se na Harryho a tulily.

Když lidi z Musaly odešli zpět, stále nám zbývalo pár dnů na rezidenci. Mezitím jsem pravděpodobně chytla nespočet nemocí. Vybavujete si Djordjeho, co jsem s ním mívala půlnoční večeře? Není v něm v tomhle článku ani slovo, jelikož je zamčený ve svém pokoji a nikdo tam nesmí chodit, jelikož Djordje má příušnice. Tak je mám možná taky. Nikola, což je Jeffreyho spolubydlící a můj dobrý kamarád, tzn. jsem permanentně v jejich pokoji, má angínu, a Rolf, rovněž permanentně v Jeffreyho pokoji, má svrab. Takže teď ve mně pravděpodobně bují mutant přelézající z uší do krku a do kůže a zpátky a celou mě rozežírá, chachacha. Pořád ale nějak žiju, pořád trávím v podstatě veškerý svůj čas s Jeffreym, Nikolou a Rolfem, dělám anglické vtípky založené na mé špatné výslovnosti, takže nikomu jinému nepřijdou vtipné a hodně se dívám na filmy, na Woodyho Allena, tak mi přijde, že se mi možná trochu zlepšila angličtina. Trošičku. Každopádně mám kamarády, jupí.

Až sníh roztaje, budou záplavy, tak vám pak napíšu další článek. Posílám pusy, obejmutí, hromadu bílého sněhu do Ostravy a zbytku republiky. Mimochodem, od brány k hlavním dveřím do budovy, kde máme hodiny angličtiny, vede jen uzoučká ulička mezi hromadou sněhu, je to vyšší než já, něco jako labyrint. V Anglii by to bylo z živého plotu, ale my jsme přece v Bosně.

VOLUME II, Mostar 14

Před dvěma týdny jsem se vrátila do Mostaru. Během svých dokonalých zimních prázdnin (všichni se v tom najděte), jsem si na tu myšlenku, že se musím vrátit do Bosny, celkem zvykla s tím, že prostě nemám školu ráno a zábavu večer, ale vlastně je to tak i lepší. A tak jsem se smířila s myšlenkou, že každý musí chodit do školy, já ještě navíc do Bosny. 

Nicméně tentokrát došlo k velice plynulému přechodu z domů přes Brno do Vídně, kde v autobuse Betka Slovenka, takže se velice pomalu nabíhající angličtina, taky Peter, šnycly, vydatná cesta, dokonce jsme se i docela vyspali. Ráno se z nádraží všichni rozjedem na svoje rezidence, na Sušacu je zamčeno, ale co, pořád mám šnycly, několik knih, deku, tak regulérně kempuju před hlavním vchodem než asi za dvě hodiny vycházejí ven první spolužáci. Hromada objímání, vybalování, z pokojíčku se teď stalo moc hezké místo (mám princeznovské povlečení), nakonec zjišťuju, že jsem jedna z prvních, kdo přijel, tím větší euforie s každým novým příchozím. Přijede Jeffrey, hodně se objímáme.

Potom se pomalu, rozjíždí věci jako škola. Zkusím vybrat něco zajímavého.

Takže v Abraševići, což je takový trochu underground, kde pracujou samí super lidi připomínající Ostravu, měl koncert Martin Küchen. Už jsem na něm jednou byla, asi tak rok a půl zpátky ve Stařeně, potom si mě tam odchytl Martin Klimeš a že jestli bych tomu saxofonistovi druhý den mohla ukázat, kde je nádraží, aby dojel do Opavy na další koncert. Takže jsem si dokonce s Martinem Küchenem, švédským saxofonistou, i půl hodinku povídala. A teď najednou že má přijet do Bosny? Tak jsme šly s Reettou (finským skřítkem) do Abraševiće na džus ještě před koncertem, potkaly Martina a já jsem se ho šla zeptat, jestli si pamatuje, jak byl v Česku a hrál tam a on, no jasně, ty jsi mě přece druhý den odprovázela na vlak. Potom si ještě popovídal s Reettou, takhle si přijet do Bosny a potkat někoho, s kým se už kdysi bavil, jak popíjí džus s někým, kdo mluví plynně švédsky. Haha. Koncert měl výborný, jen to lidi moc nepochopili, což se ale dalo čekat. Nicméně vím, že se to strašně líbilo Reettě, Peterovi a Claře, což jsou ostatně takoví moji lidi. Mimochodem, když Clara (moje tutorka, je ze Španělska) studovala v Paříži, chodívala na takové koncerty často. A mě při tom koncertu napadlo téma na projekt, tak jsem se Clary rovnou zeptala, jestli do toho chce jít se mnou a jo! Tak snad se brzy dostanu k "divadlu".

Jinak divadlo jako předmět už nám zase začalo, protože máme zase nové lidi, děláme od začátku všechny improvizace, pohyb, zvuky, což mě docela baví, na druhou stranu mám pocit, že udělat další představení budeme tedy muset v mezičase, kdy nemáme divadlo v rozvrhu, takže vzhledem k tomu, že tahle třída horko těžko funguje jako tým, budeme se zase strašně hádat. Ale proč na to teď myslet.

Ve vocal group - to, co mě strašně moc baví a cítím se jako nafukovací balónek při každé zkoušce - momentálně děláme Double Trouble, takovou tu písničku, kterou ve třetím díle vítají studenti Bradavic při zahájení školního roku. Hádejte, čí to byla iniciativa.

Taky jsem konečně dodělala video, které jsem měla v hlavě asi tak od září, v listopadu jsme ho natočili a já jsem ho teď v pátek sestříhala. Jupí jupí s jediným problémem, je tady skoro všude bloknuté youtube a už mám pocit, že jsem zkusila celkem všechny způsoby, jak to sdílet, uložit to v nejhorší možné kvalitě, ale nejde to odeslat mailem, uložto ani vimeo to nepřijímají. Tak se zatím ptám na názory jen lidí tady okolo, ale nestačí mi to. Kdybyste někdo měli nějaký zbrusu nový nápad, dejte vědět.

Jinak jsme teď měli kulturní týden západní Evropy, byla jsem bohužel první dva dny nemocná, takže jsem si nakonec užila jen vyprávění velšských pohádek a potom taky den, kdy všichni měli přijít do školy oblečení jako něco stereotypně britského. Prý na každé anglické střední škole jsou minimálně tři holky těhotné. A tak Saffron přišla s vycpaným břichem. Když jsme pak měli odpoledne přednášku o cenzuře, vedenou nějakým velice vzdělaným pánem s dokonalou angličtinou a Saffron se postavila, aby se představila a zeptala se na něco k té přednášce, vzdělaný pán vykulil oči, že mu málem vypadly z důlku, což byla nakonec asi nejzábavnější věc na celé té přednášce. Ale co bylo ještě velice kulturní - hostina. Seděli jsme u stolů jako v Bradavicích, náš stůl se prohlásil za Nebelvír, akorát ve všeobecném zmatku jsme pak byli oslovováni jako Mrzimor. A pak prý, že si kolej můžem vybrat. Nicméně hostina skvělá a druhý den v noci ještě skvělá filmová noc, úplně nádherný nizozemský film: http://www.imdb.com/title/tt0795441/ , je tam úplně dokonalá kamera, všechny záběry úplně vyzývají diváka, aby se propadnul na druhou stranu plátna a neviděla jsem v životě film (krom Scotta Pilgrima), kde by byl úžasnější hlavní hrdina. A mimochodem jsem při scéně, kdy si ten hlavní hrdina poprvé holí svoji úplně holou bradu, pro jistotu ošahala brady Detmerovi a Markovi, co byli vedle mě a fakt, všichni Nizozemci, blonďáčci bez fousů, krev a mlíko, ach... Potom jsme si ještě pouštěli britský a francouzský film, nic spešl, nakonec jsme si pustili normální americký zombí běčkový horor a všichni usnuli. Takže tento kulturní týden super a teď už začít vymýšlet náš (tzn. německo-rakousko-česko-slovensko-polsko-bělorusko-ruský).

Celkově můj život tady teď vypadá asi tak, že jsem přes den ve škole a o volných hodinách dělám úkoly, učím se nebo třeba stříhám video a přemýšlím nad divadlem, potom jdu většinou na Sušac (svoji úžasnou rezidenci), docela hodně čtu, překvapivě (myslím české knížky, co jsem si dovezla, české knížky, co jsem si stáhla a zprávy), taky mi každý den cesta do školy a ze školy vyjde asi tak na jednu rozhlasovku (nemáte nějaké dobré rozhlasovky, našla jsem nějaké docela dobré Ibseny, nějakého Drábka a jinak jen Cimrmany), večer pak jdu pokud je to trochu možné na chvilku běhat, sem tam strávím náhodné dvě až tři hodiny povídáním si s někým, do koho bych v životě neřekla, že budeme mít něco společného a potom to prostě vyjde a já se válím po podlaze smíchy, tohle přesně mi poslední dobou docela vychází. Kolem půlnoci se většinou setkáme s Djordjem a Belmínem v jejich pokoji a dáme dohromady nějakou večeři a potom se docela často ještě vydáváme k Jeffreymu, kde se příležitostně přidá ještě Tahel (taková drsná židovka) a Rolf (norský muslim) a díváme se na filmy. Takže si žijem moc pěkně. 

Teď jsem asi napsala všechno zajímavého, co se stalo a měla bych končit, ať se stihnu najíst před tím než půjdu obcházet místní obyvatele. "Imateli papira za reciklažu?"

Objímám celé Česko a posílám 10 miliónů pus.

Mostar 106

Stalo se to.
UWCiM dodrželo ten nejnáročnější deadline.

V minulých dílech jste viděli, že jsem skončila pěkně zoufale, s tím, že by se tedy už vážně mělo něco změnit, ať už se cítím trochu nadšeněji a nezpochybňuji, že tady mám co dělat.

Od té doby se stalo:
Festival - první den byl parádní, hráli naši spolužáci a druháci, byla to celkem dobrá práce, bavila jsem se a lidi kolem mě také. Potom jsme s Betkou strávily výborný večer v československé hospodě, z večera odcházely absolutně šťastné. Druhý den jsme si opět užili nějaké hádky a nepříjemnou atmosféru s Oliverem a Bebo vzhledem k tomu, že jsme večer měli hrát, takže jsme samozřejmě celý den neměli na práci nic lepšího než na sebe štěkat. Naštěstí se Peya, takové ztělesněné štěstí, klid a mír z Namibie, snažila nás udobřovat a tak jsme to odehráli. A na konci se stálo a tleskalo a ne jednou. Totiž, ano, byli to naši spolužáci, co nás mají rádi a budou nám tleskat vždycky, ale mám pocit, že v průběhu celé té jednoaktovky jsme měli jejich pozornost. Užila jsem si to, improvizovala jsem, měla jsem z toho dobrý pocit.

Další den byl průběžně protkán mikrozkouškami na večerní koncert, v pauzách jsme se s Betkou vydaly sehnat víno. Ale ne jen tak ledajaké, nýbrž domácí víno. Obešly jsme celé staré město a žádný obchod s vínem nenašly. Místo, kde jsme ho jednou pily, je zavřené. Všech jsme se ptaly, ale nikdo nic. Až jsme se začaly ptát i v takových těch různých pidipotravinách. Tam nám jedna prodavačka poradila jen v neděli na Vrabčiči. Takový trh, kde se prodává spousta různých domácích produktů.
Celé nadšené jsme si s Betkou naplánovaly nedělní výlet. Jenže pak jsme pochopily, že jsme v Bosně. To znamená, že nejenže nevíme, kde je Vrabčiči, ale taky to jen tak lehce nezjistíme.
Nejdřív housemum, řekla, že není z Mostaru a neví, mám se zeptat Ivy, Iva řekla, ať se zeptám Mayi, Maya řekla, že se tam nedá dostat, leda taxíkem a to je hrozně drahé a že Vrabčiči je taky strašně drahé místo a nemám tam vůbec jezdit. Ale když jsem řekla, že chci, řekla, ať se teda zeptám Seniji. Jenže ta tady není. Napsala jsem jí aspoň email, na který mi poměrně zdvořile rozvláčně odpověděla, že vůbec nemá čas na to, aby mi řekla, kde že to Vrabčiči je. A že se mám zeptat Seady. Poněvadž byla sobota v noci, a Vrabčiči je přístupné jen v neděli, docela m to rozladilo, poněvadž Seada bydlí na jiné rezidenci, takže jsem se jí nemohla hned zeptat. Možná si říkáte, proč jsem si to vlastně nevygooglila? Jenže internet a Bosna nejsou kamarádi. A ani místní si nemyslí, že nějaké stránky s jízdními řády vůbec existují. Seada mi nakonec nebyla schopna přesně vysvětlit, odkud ty autobusy jezdí a veškeré informace o Vrabčiči byly tak pochybné, že jsem tam nejela. Je to tu všechno nějaké začarované.

No a tohle píšu jak už jsem se vrátila. Tím hlavním zážitkem bylo Wintergala, takový jakoby ples, všichni ve společenské místnosti si nejdříve řekli, jak hodnotí uběhlé tři měsíce a potom se velice hodovalo a tancovalo. A všechno bylo dokonalé, cítila jsem se, jakože tam patřím no a tak. Brutální euforie.

Mezitím se stalo strašně moc krásných věcí zejména v Česku. Teď jsem se vrátila a zase vás budu zásobovat kecy o sobě a Bosně. Taková předsevzetí, že budu mnohem aktivnější než jsem byla bývala. Tak uvidíme.
Sledujte mě, tento půlrok bude o dost akčnější, vtipnější, čtivější, prostě mě čtěte. Ego.

98 Mostar

Hola hej, vítejte na mojem super čuper novém blogu který je naprosto stupidní-reklamy-a-automatické-přesměrování-na-krásná.cz-portál-po-odhlášení-z-adminu-less. Zkopírovala jsem sem všechny články od té doby, co jsem odjela a dokonce jsem u nich zfalšovala datum, aby to vypadalo, že tu píšu celou dobu. Můj starý blog, na www.jaamealterego.blog.cz, nicméně stále existuje a pokud vás echt zajímá, jaké to bylo když jsem byla hodně zamilovaná a psala filosofické články mnohem závažnější než píše třeba taková Fagi (protože Fagi nemá problém) a pokud se chcete prokousat všemi těmi reklamami, stále tam číhá.

Nyní, co nového v Mostaru.
Tento článek bude mít dvě části, první bude veselá (o tom, co se stalo nejdřív) a druhá bude smutná (o to, co se děje teď). Čtěte, co je vám libo, pravda stejně není nikde.

Posledně jsem skončila těsně před večeří na den Díkůvzdání. To bylo něco ohromného. Snědla jsem asi dvacet miniaturních porcí úplně jiných jídel. Bylo to v rámci kulturního týdne Severní a Jižní Ameriky a Skandinávie (dohromady to je proto, aby jich na to nebylo málo). Takže po kombinaci neuvěřitelných jídel a pro změnu něčeho, co není čevapi, jsme slyšeli vtipné přednášky o všech možných státech zakončené videem o našich Skandinávcích coby Vikinzích, jak na papírové lodi s papírovými pádly v jedném prádné učebně plují do zemí všech ostatních, kteří se na kulturním týdnu podíleli a s využitím typických stereotypů o jednotlivých národech usuzují, že by bylo nejlepší se zase vrátit do sauny Skandinávie. To bylo hrozně milé a cítila jsem se potom jako na UWC.
Potom byl pátek a já jsem měla režijní náladu. Točili jsme to video, na které se chystám skoro od začátku, co jsem tady, myšlenka, co mě napadla při pohledu na jedno hodně zaneřáděné místo tady. Měla jsem už přesný scénář (jakoře krátký pohled do kamery, potom zvedne ruku o dva centimerty, střih, zoom, kamera sjede dolů a tak...), lidi do týmu, asi dvě hodiny jsme si strašně užívali, smáli se a měli možná i pocit, že to k něčemu vede, teď mám materiály a potřebuju se dostat k funkčnímu počítači a zpracovat do to minutového videa. Nejspíše to nebude tak dobré, jak jsem chtěla, každopádně jestli to bude aspoň podobné tomu, jak jsme si představovala, budu celkem spokojená.
Potom jsme měli zkoušku představení s Oliverem a mi se nějak vůbec nechtělo hrát, za to se mi hrozně chtělo režírovat, tak jsem kolem Olivera pořád poskakovala a pořád říkala, co jak má dělat a říkat a on na to reagoval a vygradovával a tak jsem z toho měla hroznou radost.

Potom začlo peklo každodenních hodin divadla. Sněženka nenávidí Olivera a tím to schytává celá naše skupinka. Je to takové Dividlo. Prostě se vyskytl někdo, kdo musí být vždycky, byť neoprávněně, ten nejhorší. Nebo potom taky já neumím říct jednu větu. A když už jí říkám tři hodiny (to není nadsázka) a pořád ji neřeknu správně a Sněženka mi pořád odmítá vysvětlit, jak si tedy přesně přeje, abych to řekla, tak už na to nemám a skoro brečím. Až na to, že já nikdy nebrečím. Protože jsem ten nejdrsnější patnáctiletý kluk na světě.

Abyste věděli, škola je tady dost podstatnou součástí mého života, takže, možná to bude vypadat trochu prázdně, pokud nezmíním, že jsem jeden týden každý den strávila pár hodin zjišťováním různých údajů a psaním prací do historie. Je to hrozně těžké a obávám se, že to nebude úplně skvěle ohodnoceno, nicméně můžu říct, že mě to docela baví.
Pak jsou tu třeba předměty, které mi vůbec nejdou. Celkově nemám moc dobré výsledky. Respektive, převedeno na české poměry, procházím s trojkama, asi tak.
Ale vzhledem k tomu, jaký je tady všeobecný přístup místních ke školním výsledkům, jsem docela loser. Rozhodně bych se nehádala s učitelkou, kdybych dostala 6 (1-7, sedmička je nejlepší), že kdo jiný tím pádem může dostat sedmičku, když ne já.

Ve středu se stala úžasná věc - druhý záblesk UWC. Druháci pro nás připravili takovou show, ale takovou, že jsem se málem počůrala smíchy. Byla to snad víc než hodina strašně vtipných scének o tom, jak tady žijem a potom byl strašně příjemný večer v hospodě,vypadalo to, že se všichni máme hrozně rádi a my jsme pomalu plánovali, co připravíme pro naše druháky.
Pomalu jsem se blížili k rezidenci a před ní stálo pár lidí, přestože bylo poměrně chladno. Dženita celkem histericky řekla, že ani nemáme chodit dovnitř a když, tak rovnou do svých pokojů. Za celý večer útržkovitých informací jsme se akorát dověděli, že se někdo vloupal do jednoho pokoje tady, ukradl spoustu hodnotných věcí, peněz, izraelský pas (a to je hodně špatné, protože získat ho zpátky, navíc v Bosně, je nereálné), byla tu policie.
Od té doby se vlastně všechno točí kolem toho, co chvíli nějaké shromáždění, diskuze, emaily, teď máme na chodbě sekuriťáky a nemáme vycházet po večerce z pokojů (třeba do kuchyně nebo tak), ředitelka si zve různé studenty a ptá se jichna všechno možné a mezi studenty se šíří teorie.
Předtím se třeba daly dělat naše studysešn, dvacet náhodných lidí v jednom pokoji se učí (stěžují si na školu a jedí čínské polívky) nebo kino (po hodinové procházce za účelem koupit co nejšiřší spektrum různých chipsů a sladkostí vidět tři filmy prokládané nekonečnými diskuzemi na téma, na co se teď budem dívat?). Ale teď už to nějak nefunguje.

Mordy v divadle pokračovaly a potom přišla zpráva z Kosova, že náš projekt vybrali na mezinárodní konferenci a my tedy s norským Rolfem a německofrancouzskou Lucy můžem zadarmo jet obhajovat naše ekologické názory. Jediný problém je, že je to ve stejný den jako Winter Art Festival, na kterém máme hrát s divadlem.
Upřímně se mi už nechce znovu procházet těmi pěti dny, během kterých jsem se snažila, co jsem mohla a ani na chvíli jsem nepřestala doufat, že mi cesta do Kosova vyjde. Jsem si jen pořád jistá, že jsem v právu a že jsem jednala se všemi slušně a že argumenty jdoucí proti mě se zjevily úplně náhle (z jiných, které nebyl problém vyvrátit), až když jsem se zeptala: "Takže to tedy není na mně, abych se rozhodla?"
Mám pocit, že už mě asi nic nerozhází. Ne po tom, co mi Peter Lorenz - hrdina článku o project weeku, klaunství a všeho, z čeho jsem tady doposud měla radost - řekl svůj názor na to, jak bych se měla rozhodnout a když jsem se ho zeptala, jestli chce vědt můj, řekl, že ne, že ho to nezajímá, že mi jen chtěl říct, co si myslí on. A rozhodně ne po tom, co mi koordinátorka tady řekla, že je zklamaná, že national comittee vybrala mě, když já evidentně nejsem člověk, který hodlá podporovat školu. Ale nemám si to brát osobně.

Přála bych si, aby se to od toho "Pomalu jsme se blížili k rezidenci..." nestalo. Ačkoliv, je to vlastně velmi zajímavá zkušenost...

Za pár dní ještě napíšu a bude to něco strašně pozitivního. Stopro.

85. Mostaru, kdo chce klauny?

Halo, halo. Až budu mít trochu víc času a nebudu mít potřebu ho využít k tomu, abych vám napsala, co se tady zase stalo, přestěhuju svůj blog na něco jiného než tyhle komerční stránky. Vadí mi to. Ale potřebuju čas. Takové dvě tři plechovky času navíc.

---

Co jsem se vrátila z Itálie, prožiju si každý den několik různých nálad, budím se naštvaná, ve škole jsem veselá a plná energie, někdy až do odpoledne, někdy naopak smutná, ale většinou se to později stejně změní zase na tu veselou, potom přijdu na rezidenci, plná energie, tam přijdu o náladu, jsem chvíli smutná a pak jdu většinou vrcholně naštvaná opět spát.
Je to pěkná schíza, ale na druhou stranu, ono to tak vždycky nějak bylo.

Teď nějaké zážitky:
Našla jsem si tady úžasnou novou zábavu - Vocal group. Je nás osm, vede to Sara (jestli to někdo fakt sledujete, tak Saru docela často zmiňuju, je to ta Američanka, co jsme spolu byly na projectweeku), což je výborné, protože to znamená, že přesně od sedmi něco děláme, že se rozezpíváme, že se učíme výslovnost a melodii a všechno precizně, aby to opravdu za něco stálo.
Je to teď moje nejoblíbenější mimoškolní činnost. Bohužel je to jen hodina týdně.
Je super, že je tam Clara, moje tutorka (jednou za dva týdny se mě zeptá, jestli je všechno v pohodě), je to taková mladičká Španělka, co tady učí a je úplně výborná. Chytá se na moje hlášky z Harryho Pottera a posledně jsme řekly stejnou větu zároveň (to zní hrozně infantilně, ale ono se mi to skrze angličtinu ještě nikdy v životě nestalo) a zpíváme vždycky ten stejný part, což nás úplně spojuje - jsme na sebe doslova nalazené.
Mimochodem Clařin životní příběh se mi hrozně líbí, teda ta stručná verze, během války přijela do Bosny dělat nějaké dobrovolničiny a hned po válce se seznámila s místním mužem, tak si tu teď spolu žijí, chodí po horách a ona začala učit na UWC.
Dále jsem měla sraz s Češkou, která učí na Mostarské univerzitě anglickou literaturu a chuděrka není moc spokojená, hlavně proto, že má pocit, že jí tam lidi nerozumí (doslova, prý na anglistice ve skutečnosti nikdo anglicky nerozumí a evidentně byli doposud zvyklí mít ty přednášky ve svém jazyce), takže se Klára snažila najít ještě další činnost. Mohla by nám dělat konzultace s našimi českými pracemi do literatury, akorát mám pocit, že celá škola má v tadytomhle oboru celkem chaos. Tak uvidíme.
Každopádně jsme s Klárou šly na kafe, což bylo výborné, byl tam ještě její kamarád z Brna a jeho holka z Ostravy, co tu oba kdysi byli na Erasmu. Nemohla jsem zažít lepší 17.listopad tady v Mostaru než objevit jedinou alternativní hospodu tady a povídat si historky z Mary. (Čte to někdo, kdo nezná Zrzavou Mary, tu perfektní hospodu u nás doma?)
Za dvě hodiny bude další česká chvilka, docela se těším.

Byli jsme v utečeneckém táboře jako klauni, byl to dost hnusný zážitek.
Nebylo tam kdovíkolik dětí, ale postupně se objevila asi tak pět kluků (řekla bych, že měli tak osm, ale to fakt těžko říct), hned sami od sebe začali hrát hru "Zmáčkni klaunovi nos a on pšikne", což mě ze začátku dost bavilo, protože to úplně vyzývalo k improvizaci, ale kluci začínali být čím dál více agresivní, kopat do našich klaunů a plivat po nás. Moc nepomohlo, že je okřikli rodiče. O připravené etudy vůbec neměli zájem, jen se během nich snažili nějak tu scénku zničit. Potom přišla malá holčička (myslela jsem, že má tak sedm, ale říkala deset) a odtáhla si mě k sobě do domku (je to taková jedna místnost). Bylo tam útulno, teplo, spousta obrázků Ježíše všude, rozkládací gauč, stůl, sporák, umyvadlo. Nálepky Hello Kitty a pár barbínek. Holčička mě za ruku dovedla až dovnitř (trochu jsem se bála, jestli třeba vevnitř nebude naštvaný otec nebo tak, ale ne), posadila mě na gauč, nalila mi skleničku vody a začala ukazovat, co má za hračky. Taky mi dala bonbon. Za chviličku přišla maminka, vypadala hrozně ráda, že tam jsem, nabídla mi hrst mandarinek (mně přišlo hrozně hloupé si je brát, protože jsem měla pocit, že oni toho o moc víc nemají, kdežto já si za hodinu dojedu na oběd a můžu si přidat kolik chci), nechtěla jsem je ale nějak urazit. Potom jsme s holčičkou šly na její tajné místo, kde měla houpačku, a tam jsme pletly copánky barbíně. U toho jsme si trošičku povídaly, mixovaly dohromady chorvatštinu a češtinu a došly k tomu, že jí baví chodit do školy, že jí baví hlavně hrvatski, že má taky kamarádku Antonii a po mém přemlouvání, ať se jdem spolu ještě dívat na ostatní klauny, mi řekla ještě to, že se strašně bojí těch kluků, že ji vždycky bijí. Aha. Tak to je to. Protože tu chvilku, co se na klauny dívala, se chechtala až se málem počůrala. Nakonec jsme šly spolu mezi ostatní, s tím, že jsem jí slíbila, že půjdem celou dobu za ruku, a že nedovolím, aby jí někdo začal bít. A jen, co jsme tam došly, už se na ni ti kluci fakt začínali vrhat, spousta nepříjemných poznámek (na to tomu jazyku nemusím rozumět, poznám, že oni něco řeknou, jízlivě se zasmějí a ona mi stiskne ruku ještě pevněji) a natahovali se po hračce, co držela v ruce. Potom už jsme pomalu jeli, malá nás šla důležitě odprovodit na zastávku a hodně vřele jsme se loučily, objímaly, říkala, že přijede za mnou do Mostaru, tak jsem jí na to řekla, že radši přijedu za ní zase v sobotu. (A vážně chci, akorát mám teď dvě soboty po sobě školu.)

Dneska jsme byli v ústavu pro děti se speciálními potřebami, zase s klauny.
Děti to přijaly mnohem lépe, byly nadšené, padaly smíchy, reagovali na všechno, jak se klaun diví, kam zmizel jeho klobouk a děti volají táááádýýýý, někteří se chtěli zapojit (byl to trochu divný pocit na jednoho kluka, co ho ošetřovatel opravdu vší silou držel za paži, aby se nevřítil do scény, což by nám sice vůbec nevadilo, ale on ten ošetřovatel asi věděl, proč to dělá).
Někteří neměli ruce. Já nevím, jestli jsem vám to někdy řekla, ale mám hrozně špatný pocit z lidí, co nemají ruce, byť jenom prsty,mám strašný strach, že to nezaregistruju a budu jim chtít podat ruku a teď, co teď? Ale dnes se mi to stalo asi dvacetkrát (když děti v davu přicházely do té místnosti, kde jsme hráli a my jsme se prodírali davem a vehementně jsme se snažili si se všemi podat ruku, abychom je zapojili), takže už jsem docela otrkaná.

Naše dánské antropoložky, co tady s námi od začátku byly a dělaly rozhovory a chodily na někteřré předměty a všechno si to zapisovaly a úplně mi přišlo, že sem patří, už odjely. Ach. Ale poslední den jsme ještě stihly s Heidi kafe. Miluju její odměřenou vášeň, kdy je úplně nadšená pro něco a mluví o tom, jak byla dobrovolníkem v Ugandě a jak se učí italsky a jak už víc než deset let chodí se svým nejlepším kamarádem a jak jí požádal o ruku, takže se asi v létě vezmou, jestli teda bude čas, protože oni hodně cestují, ona byla půl roku v Africe a potom on jel na tři měsíce do Itálie a teď je zase ona na tři měsíce v Bosně, tak si není moc jistá, co s tím létem, co s tou svatbou. A to všechno říká, jako by se jí to netýkalo, což tomu dodává takové neuvěřitelný šmrnc.
Tak mám pozvání do Dánska.

Měli jsme úžasný tutor meeting, na kterém jsme došli k tomu, že nikdo nemáme žádný problém a zbytek té hodiny jsem strávila s Harrisem (jedním místním, který patří k těm -asi třem-, co se hodně baví s mezinárodními studenty), který mě vytrvale bavil a tak se vlastně stal tím, co ovlivňuje můj den, zpravidla kolem oběda mám dobrou náladu, protože si poslední dobou vždycky sedne ke stejnému stolu jako já a zase spustí nějaký velice cynický humor. Harris říká, že je vědecky dokázané, že lidi, co pijí více než tři hrnky kávy denně, slyší zvuky. Tak teď piju hodně kafe, protože se mi pokazila sluchátka.

Přišel mi super balík od mamky. Bude to znít marnivě, ale nové oblečení mi vždycky udělá hroznou radost. A úplně skvělé obrázky od Majdy. Hahá!

Maily od mamky mi dělají takovou melancholickou radost. Mám pocit, že jsme čím dál tím stejnější a třeba se to zdá nepochopitelné, ale že žijem hrozně podobné životy teď. Ale možná máme prostě jen stejný způsob vyjadřování, tak to tak vyznívá.

Za měsíc jsou Vánoce, hurá, hurá, hurá.
Hrozně se na vás na všechny těším!

PS. Ještě jsem si teď vzpomněla, setkala jsem se tady v Mostaru s balkánskou otevřeností a pohostinností! Sháněla jsem igelit, IGELIT, jako když potřebujete malovat, klasicky 4x5 metrů igelit, to je ale v Bosně docela problém. V posledním obchodě, kde jsem viděla možnost to sehnat, jsem potkala spolužáka, tak jsme se začli bavit anglicky (on mi řekl, že vůbec nechápe, co myslím), a tu se na nás otočila žena a perfektní angličtinou, že ona přesně ví a přesně popsala cestu do dvou různých obchodů s malířskými potřebami. Potom dodala, že už tam asi bude zavřeno, ale že shodou okolností o víkendu malovala a že koupila dva a jeden jí zbyl a že ho nepotřebuje a že mi ho může dát a že to stejně stojí dvacet korun, tak proč ne a že shodou okolností bydlí hned naproti rezidence. Tak jsme šly, povídaly si anglicky, ona studovala v USA, takže to bylo úplně perfektní, její předci jsou z Česka, nakonec u ní doma, seznamuju se s její maminkou, dostávám igelit a přání dobré noci. Ha. Jak jednoduché věci mohou být.

Mostar 73, euforie (je slabé slovo) vyvolávající existenční krizi

Všimla jsem si, že na můj blog odkazují www.uwc.cz, takže varování pro ty, kteří se k němu dostali tou cestou: píšu proto, že chci sdělit svoje zážitky a názory. Je to více o mně než o UWCiM. Jsou tady lidi, co si užívají to, co já nesnáším a je tady mnoho dalších věcí, které mi třeba nepřijdou zajímavé, tak o nich nepíšu. Kdybyste ale kdokoliv cokoliv chtěl vědět, tak mi sem prostě napište a já vám můžu říct o Mostaru přesně to, co chcete vědět. Pokud to teda budu vědět. A teď, pohodlně se usaďte, pusťte si nějaké Radiohead a čtěte. Nebo to přeskočte a podívejte se až na tu milou reklamu dole. Nebo na nějaké obrázky. Ehm.

---

Neuvěřitelně nepopsatelná krása.



Přijeli jsme, první lidi, co jsme viděli z auta za nápisem Duino, se s námi hned začali bavit. Potkali jsme mexickou Kamilu, která nás zavedla k jídelně, kde zrovna všichni byli, prošli jsme novými krásnými budovami, před jídelnou jsme potkali dav lidí. Všichni plní energie a s takovým nějakým zvláštním úsměvem, který vypadá tak upřímně, až se tomu nechce věřit. Milion jmen, milion národností, milion pokusů spojit si je s někým z naší školy. Barvy, hlasy, ruce, objetí. Pak Theis, ahoj jak se máš a po měsících odpověď na tuhle formální otázku. Odpověď jiná než good, thanks. Odpověď o tom, jak se Theis má a proč, co dělal poslední týden a co je nového. Jen tak, mezi spoustou lidí před jídelnou. Krása.

Pak jsem potkala Shir, pamatujete? Psala jsem o ní posledně. Pořád ty stejné pocity, jen mnohem hlubší. A po asi desátém dotazu, kde je Ester, kde je moje Ester, se to stalo. Poprvé od té chvíle, co jsme se s Ester v dubnu držely za ruce a pak Radomír Špok řekl "Ester Topolářová - UWC Adriatic", jsme se setkaly. V tu chvíli jsem měla pocit, že cesta trvala déle než těch deset hodin.

Byl to krásný večer, šly jsme na procházku lesem, jedly jsme sladkosti už-ani-nevím-jakých národů, šly jsme k moři tak blízko, jak jen to bylo možné, povídaly si, dokud jsme úplně neodpadly. Ester se o mě moc hezky starala. Jolanda se zase starala o to, jestli mi není zima, potom mi zaběhla pro dvoje tlusté ponožky, abych ještě měla na výběr. Andy se staral o to, abych si měla s kým povídat, když jsou zrovna kolem jen samí Italové. Andyho angličtina je výborná. Je zvláštní, že jsem neměla sebemenší problém s jazykem. Říkala jsem si, jak jsem se asi už zlepšila, ale ne, zpátky v Mostaru a opět to samé prázdno v hlavě, když začnou lidi mluvit.

Lucie je moje druhačka, Lucie spala ve svém holčičkovském pokojíčku, když jsme s Ester přišly, honem se probrala, zhrozená, že usnula u psaní svého EE, věci, která až do pondělí večer stresovala úplně všechny druháky. Lucie nám nabídla čaj, čokoládu a povídala a povídala, pak skončila plechovku piva a zakutálela ji pod postel. A hurá zase na psaní EE. "Tady na této rezidenci loni bydlela Tereza." Tak neasi, je to nejpohádkovější rezidence, jakou jsem kdy viděla.

Propovídaná noc s Ester, bylo to jako, řekni mi všechno o svém životě a já ti řeknu všechno o svém. Plus slovníková hra. Namuun přinese mongolsko-anglický slovník, pak máme ještě česko-italský a česko-anglický. Ke komunikaci nepotřebujete ovládat žádný jazyk.



Shir. Povídání si se Shir. S každým slovem jako by ze mě odcházelo něco ošklivého a přicházela úleva. Za cokoliv, co ona řekne, ji mám radši. Když ležím na její posteli a čtu si její knížku a ona se u toho učí italštinu, cítím se, jako by se zastavil čas, chci, aby se zastavil čas. Shir má super mamku. Její mamka miluje Prahu. Shir chce tancovat nebo psát. Nebo oboje. Já to chci dělat s ní.

Ester a já se musíme koupat. Šestého listopadu se Ester a já koupeme v moři. Nemáme to zdokumentované. Musíte mi věřit.

Chodíme po Duinu, zdravíme se se všemi starými babičkami, Ester mluví italsky a já jsem strašně ráda, protože mám pocit, že jí to jde a že jí to těší.

Prohlížíme si novou rezidenci, na jedné lavičce sama s notebookem sedí Marie z Francie. Vedeme s Marií Francií asi hodinový rozhovor o úplně všem, snažím se být špion, překládám Ester Mariin Franciin telefonický rozhovor s maminkou. Marie Francie se směje až skoro puká. A já mám hroznou radost, že jsem někomu vážně zlepšila náladu.

Terezka mi píše zprávu, potom chodím po rezidencích a hledám lidi, které mi vyjmenovala, abych pozdravila. Skvělý způsob jak najít ty nejúžasnější. Máme díky tomu s Ester dlouhý rozhovor s Augustinem a Joshuou. Nikdy nezjistím, jestli se jen snažili dělat cokoliv jiného než psát EE nebo jestli si s námi vážně chtěli povídat. Ládujem se švýcarskými sladkostmi a jihoafrickým čajem. Potom jim zajdeme pro pizzu.



Jedem s Ester do Terstu. Na zmrzlinu. Maliny a čokoláda s chilli. Olivy, pizza s houby, co jsou maso. Víno - mé první legální v životě. Procházka městem, déšť, demonstrující klauni, bezdomovec-kamarád. Výborný nápad jít pěšky z Terstu do Duina. Teď bych měla několik stran je opakovat slovo chůze. Ale přeskočme tuto pasáž.
Sedíme na průlezkách, kloužeme se po klouzačce, Ester zná Mikuláše Utínka, tak jí povídám o spoustě věcí, které s ním mám spojené. Potom zase jdeme. A povídá ona. Je to jeden z těch rozhovorů, po kterých se stydíte, že jste si někdy řekli, že váš život je na hovno. Po vínu, slaném jídle a čtrnácti kilometrech přijde něco strašného. Zoufale hledáme nějaký dům, odbočíme kvůli tomu ze silnice do postranní uličky. Vystrašené, kolik je vlastně hodin a na koho třeba můžeme narazit, zvoníme na domek a nic. Potom zkusíme druhý. Nějaký muž. Umí anglicky. Vypadá, že mu ani nepřijde divné, že se dvě holky rozhodnout jít pětadvacet kilometrů pěšky, aniž by se na to předem připravily. Že bychom nebyly první? Přinese nám vodu, pak nás veze do Duina a mluví o tom, jak byl jednou v Brně. Hodí nás až před rezidenci.



Roberto, takového bych chtěla tátu. Mám pocit, že co řekl on, je pravda. A je mi lépe.
Clara, strašně milá a hezká slečna, co se se mnou hned začala bavit. Překvapila mě, jak přímo odpověděla na otázku, jestli má nějaký vztah ve škole, překvapilo mě i, jak já jsem se přímo zeptala. Jo a ještě mě překvapila odpověď. Pamatuješ Jani Pabla? Loni o Vánocích na Pobialové, šly jsme nakoupit a řešily jsme, že Tereza přijede s někým a my budeme muset mluvit anglicky.

Po EE deadlinu nádherný večer v Portu, Job (lituji ho kvůli tomu jménu) mi složí největší kompliment, co snad kdy kdo udělal (Zítra míting. -O čem? -O tobě. Budem řešit tvůj přestuj na tuhle školu. Všichni tě tu chcem. Odhlasujem si to. My tě prostě milujem.), potom si mě vyzvedne Emma a jdem k ní na čaj. Emma má vtipně francouzskou angličtinu a pokojíček jak z animovaného filmu. Něco mezi Panikou v městečku a Wallacem a Gromitem. Čeká tam na ni dort se vzkazem Zvládlas to! Blahopřeju! Emma udělá čaj, nabídne dort, podá několik fotoalb (od této chvíle už pro mě neexistuje stereotypní představa o nudné návštěvě plné rodinných fotoalb. Ačkoliv, ne, pardon, tu už zrušila má první návštěva Frankovic sídla) a vytáhne si pletení.



Po půlnoci jdeme popřát Lulu do jedné rezidence a potom Theisovi do další rezidence.
Thaisův ohromný pokoj plný lidí a dortů. Co má ještě Theis v pokoji: krb, panenku v krbu, papírové ptáčky nad Pablovou postelí (Pablo vypadá jako ztělesněná nevinnost a taky je to čtvrtý Mexičan, kterého znám a z toho třetí Pablo, už jsem pochopila Terezčinu připomínku), LEGO, dveře, kterými můžete odejít a okno, kterým se můžete vrátit, fotky Terezy. Theis má tričko, na kterém jsou jenom třešně.

Perfektní ráno, Theis, Tereza a já. Mám pocit, že se známe několik let. Říkáme si hezké věci, co jsme o sobě navzájem slyšeli. Myslím na to, jak jsme čtyři měsíce zpátky v našem obýváku jedli puding. Jan-sa, Terezka, Theis, I am from Denmark a já. "Co je tvůj sen?" "Mít dům, ve kterém budou bydlet všichni moji kamarádi." Theis mluví o muži, kterého opustil jeho stín. Trochu depka.

Mostar 62, mimochodem vášnivý polibek

Bude to ekologii, zase, o divadle, zase a o jedné malé Židovce. Bude to hrozně dlouhé a přesně v tomhle pořadí, takže pokud vás ekologie nezajímá, skočte rovnou na A teď něco pozitivnějšího.

---

Takže dva měsíce za mnou.
Nového je to, že jsem čím dál tím víc citlivější na všechno, co se týká životního prostředí. Čekala jsem (asi protože UWC), že tady všichni studenti budou smýšlet docela ekologicky, že já tady budu muset být na sebe mnohem přísnější, protože jsem se za kdovíjakého ekologa v Česku nepovažovala. Ale asi jsem se v republice plné barevných popelnic neuměla zhodnotit objektivně.
Co se tady dá ale reálně zlepšit? Naše škola (resp. několik obětavých studentů) zorganizovala Community care day, který měl spočívat ve vzájemné snaze místních lidí (studentů ostatních škol a lidí, co třídí odpad, ačkoliv ho nemají kam vyhazovat) a nás, uklidit za jedno odpoledne co nejvíce odpadků. Co říkal Roman (můj druhák), loni to byla výborná akce, kam skutečně přišli místní, byly pozvány okolní školy, všichni se sešli před naší školou, kde hrála hudba a bylo to příjemné odpoledne, jehož vrcholem byl příjezd popelářského auta (které sebralo všechny plasty a odvezlo je do Chorvatska, poněvadž v Bosně zřejmě žádné místo, kde by se tříděný odpad dal zpracovat, není).
Letos v den, na který byl Community Care Day nachystaný, pršelo, což byl, jak jsem pochopila hlavní problém. Událost se tedy posunula na další neděli, o čemž ale nikdo nedal vědět místním lidem, tudíž to bylo odpoledne, kdy asi jen polovina UWC studentů (a nikdo jiný) sbírala odpadky a kolemjdoucí, dobrá, pardon, že jsem tak skeptická, ale kolemjdoucí je úplně ignorovali. Mám pocit, že tohle prostě nijak nepomůže.
Jak se vlastně stalo, že se v Česku začal třídit odpad? Mám pocit, že školy podle zákona třídit musí. Doma jsme začali po nějaké přednášce, co jsme měli ve škole, a vliv na to měli i kamarádi, u kterých jsem to viděla (a doufám, že i já jsem ovlivnila někoho dalšího). A to nemluvím o reklamní kampani v televizi.
Tak si říkám, proč se to tady nemůže prostě uzákonit? Dobrá, nejspíš to bude nákladné (musí se koupit nejen barevné popelnice, ale především odpadkové koše vůbec, mám vypozorované, že po cestě z rezidence do školy -cca 30 minut chůze- jsou dva a to procházím v podstatě jen kolem obchodů, takže jedna z hlavních ulic), ale... Mám pocit, že je tady takový nepořádek, že kdokoliv z místních, kdo kdy byl za hranicemi, si musí uvědomovat, že něco je špatně. Ba přímo NĚCO.
A Roman mi na to odpověděl: "Tady je třeba nezákonné kouřit ve veřejném prostoru."
Aha. Takže zákonem si asi nepomůžem.
A že jsou někteří lidé hrozně pokrytečtí, to už jsem asi rozebírala. Zas ať vás nezahltím jen negativními postřehy.
A teď něco pozitivnějšího.
S naším divadlem se to hezky hýbe. Začali jsme pracovat na jednoaktovce od Čechova. Zprvu jsem byla nadšená, že to budu dělat se Spencerem a Oliverem (a vyhnu se tím pádem spolupráci s Damirem, kterého nemůžu vystát, viz nějaký z předchozích článků -mimochodem, já to píšu, jako bych předpokládala, že vás to fakt zajímá do detailů, zapomeňte na to-) a když potom Spencera vyměnil Bebo (Egypťan, co přijel teprve nedávno a jeho angličtina je horší než moje), byla jsem trochu zklamaná. Nicméně, Bebo je vtipný kluk (a já jsem pro něj hrozně vtipná holka, protože věřím, že lidi se vyvinuli z opic) a hlavně Sněženka (naše učitelka, která se ve skutečnosti jmenuje Snježana, tak já si prostě nemůžu pomoct), je tak skvělá (režisérka), že z jeho příšerné angličtiny udělala přednost a postavila na ní několik vtipů (prosím nehledejte v tom urážku, když ji v tom nevidí Bebo). A vůbec Sněženka. Ona je něco mezi Terkou Dočkalovou (tak krásná a taková herečka) a Alenou Sasínovou-Polarczyk (asi toho věku a s takovou přirozenou autoritou dámy). Jsem strašně šťastná, že máme učitelku, co má hodně odstudováno, odehráno, odučeno, drží se Stanislavského, loni byl poslední rok, kdy fungoval obor herectví na zdejší univerzitě, kde učila, takže mám pocit, že nás má tím radši, že jsme jakoby její noví prváci na akademii. Krom toho, že je to prostě Herečka, je pro mě taky výborné vnímat, jak pracuje jako režisér, už jen sledování, jak s kým pracuje, mi přijde hrozně poučné a mám pocit, že mě to někam posouvá. Cítím se, jako bych chodila na konzervatoř.
Málem bych zapomněla, vášnivý polibek! Tím končí naše jednoaktovka. Při první nečtené zkoušce (která byla v pondělí těsně před Halloweenskou party, pročež si Oliver barvil vlasy, resp. měl zrovna na hlavě napatlanou barvu) mě tedy na konci Oliver objal, zatímco já na něj mířila pistolí, s tím ať okamžitě odejde, na což on zareagoval tak, že... do háje! Tak teď jsem si úplně zabarvila ruce, rukávy a trochu i vlasy. Důležité je, že narozdíl od mého svetru, čest zůstala neposkvrněná.
A nakonec, měli jsme tady návštěvu, pár studentů z UWC v Itálii. Poslední noc jejich návštěvy byla právě Halloween party a to byla jedna z nejlepších party, co jsme tu měli, poněvadž jsem celou dobu protancovala. Protancovala se Shir. A jako se všemi mými přáteli to vzniklo na první pohled (a ona už věděla!), tak teď se to stalo se Shir. Celé následující odpoledne jsme strávily spolu a teď mám prostě takový ten krásný pocit, jaký mívám vždycky, když poznám NĚKOHO. Taková je Shir. Nemůžu se dočkat, až ji zase uvidím.
A to je asi tak všechno, co se stalo.

Mostar 46, tentokrát o úplně jiném městě

Komu: Všem, které zajímá současné umění.
Kopie: Všem, kteří chtějí cestovat.
Předmět: Projectweek - streetart in Zagreb
Přiložit soubor:

---

Pondělí
Celý den na poloprázdné rezidenci, nicnedělání s Reettou, Finkou bydlící v lese nedaleko cedule Vítejte uprostřed ničeho. Reetta taky hraje na piáno a zpívá a má autoharfu, skládá celkem kvalitní hudbu a texty, má v pokoji kelímek s mrtvou můrou, což je její jediný kamarád (kelímek nebo můra?) a je to asi tak trochu upír, celá bílá a blonďatá, po minutě na sluníčku absolutně spálená a smrtelně alergická na česnek.

Úterý
Hodina zpěvu, balení, těšení, partie šachu Reetta versus všichni, kteří si nepřejí, aby všechny Veroničiny figurky umřely. Večer odjezd do Záhřebu. Autobusem.

Středa
Pět hodin ráno. Tramvaje. Billboardy. Nádraží, které vypadá jako nádraží. Procházka městem, chladno, parky, starobylé budovy, vlajky Chorvatska a Evropské Unie. Sara, Reetta, Belmin a já sedíme n lavičce, Nate a Peter utíkají městem a hledají, kde budeme spát. Kolem prochází lidi vracející se z večírků nebo jdoucí do práce. Nějaký týpek se vymočí na stěnu nádherného domu, který si záhy odemkne a vejde. Nate a Peter se vracejí oznámit, že nic nenašli a běží opačným směrem. Z křoví vyskočí asi čtyřicetiletá žena a upravuje si sukni. Asi deset sekund po ní jakoby náhodou ze stejného křoví vyskočí kus chlapa. Nate a Peter se vracejí s tím, že našli cestu, ale zatím tam nemůžeme jít.
Sedáme do příjemné kavárny, sledujeme televizi, Sara usne na stole, Nate a Peter vedou absurdní dialogy a pokládají je absurdními gesty, já se směju, Belmin je zpruzený, Reetta je mimo. Po třech hodinách tohoto a společnému použití toalety (pokud je chcete dostat na dámy, musíte projít kolem všech pánských) jdeme do squatu, probouzíme pár anglicky mluvících dredařů a odkládáme si věci. Najednou se nikdo z nás necítí na to zůstat tam a spát. Jdeme do města.
Procházíme širokými světlými ulicemi a zelenými udržovanými parky, každý má uprostřed fontánu, potkáváme spoustu mladých dobře oblečených lidí, potkáme i nějaké lidi středního věku a důchodce, všichni jsou ale jako ze škatulky a podle poslední módy a všichni mají úžasné boty.
Jedeme se podívat do obchodního centra, kde snad bude výtah, v němž můžeme sehrát většinu toho, co jsme vymysleli. Všichni pomalu usínáme v tramvaji, potom Belmin zavelí vystupujem, já se divím, cože, už jsme tady a on, ne, ale kontrola jízdenek je tady. Vystoupíme, chvíli všichni stojíme na místě a koukáme, já se hlasitě raduju, to jsme to ale sehraní, jak se zavelí kontrola jízdenek a my vystoupíme jako jeden muž, Sara na mě kouká, Co?! Co?! Peter a Nate kvapně odchází, já si všimnu, že revizorka stojí vedle mě a běžím za nimi. Revizorka je drsná, má asi padesát a peroxid ve vlasech a říká něco chorvatsky, potom zřejmě pochopí a obratně využívá své znalosti angličtiny. Volá Yů no tiket, yů no tiket a ukazuje prstem, Reetta na ni finsky kouká, Reettina finská vlajka, kterou má přišitou na batohu, na ni taky kouká, revizorka vidí větší šance v Belminovi a Saře a Reetta znudeně odchází. Revizorka dokola opakuje Yů no tiket, Sara něco drmolí anglicky a Belmin předstírá, že nemluví vůbec, byť hovoří plynně pěti jazyky a chorvatština je jeden z nich. Když Sara zamává americkým pasem, revizorka zamává bankovkama a nakonec se, za použití Sařiny chorvatské slovní zásoby (Nemam, nemam.) dohodnou, že z původních 400 kuna a jít na policii, zaplatí jen 80 a z toho jim ještě revizorka zaplatí dva lístky a názorně předvede, jak je mají použít.
V euforii z této náhlé a velmi teatrální improvizace jdeme pěšky Záhřebem a přes lici na nás volá cyklista. Přejdeme a zjistíme, že je to jeden z těch, které jsem ráno probudili ve squatu, seznamujeme se, povídáme si tak dlouho, až je z toho piknik na chodníku, cyklista je Němec a Peter je rád, že může mluvit německy a my ostatní se bavíme s náhodně kolemjdoucím Američanem, který po minutě uzná, že má taky docela zájem spát ve squatu a Němec, že není problém. Když už na nás asi po dvacáté začne někdo chorvatsky hulákat, že nemáme co sedět na chodníku, jdeme na trh a nakoupíme kila zeleniny, potom se všichni společně vracíme do squatu a Peter vaří úžasný oběd. Zbytek dne se seznamujeme s různými obyvateli a přenocující ve squatu, dredatými Chorvaty, malíři, sochaři, spreyery, potom je tam taky spousta Američanů, akordeonistů, polykačů ohně, klaunů a lidí, co nedělají nic, několik psů a hodně kvalitní hudby. Krom asi tří domů plných studených pokojů, rozbitých oken, nicméně velmi útulně přecpaných obrazy, plastikami, hudebními nástroji a náhodnými věcmi, galerie, improvizovaného kina, několika ateliérů, divadelního sálu, dvora, který je určen výhradně spreyerům a několika útulných střech, které většinou slouží jako zkušebny a vůbec místa plná inspirace a krom velikého obýváku-jídelny-kuchyně, záchodů a sprch je tam taky bar. Je to mix Daniela, Klidu a Hlubiny (pokud tahle místa neznáte, je to prostě velká tmavá hala, plná nástěnných maleb á la třicátá léta, kde burácí jazz i drum´n´bass a mají tam české pivo). Tam trávíme večer.

Čtvrtek
Ranní hraní na ulici, téměř 100 kuna za necelou hodinu, jdeme to oslavit do příjemného jazzbaru docela dobrým chorvatským Tomislavem, potom už ani nemáme náladu hrát pro peníze, takže okupujeme park, hrajem spíše pro sebe a máme se dobře. Noc trávíme slavením Ilvaniných narozenin, Ilvana je náš dozor.

Pátek
Ráno vyjdeme do města, Reetta se snaží uskutečnit svůj experiment, hrát chvíli finsky a chvíli anglicky a spočítat, za co dostane více peněz, nakonec to kombinuje a dostává čokoládový puding, my si mezitím užíváme ruchu náměstí, na kterém probíhá festival vegetariánství, spousta ochutnávek zadarmo.
Potom objevím ty americké kluky, totiž dva mladíky, dost zarostlé a špinavé, jeden si to frčí na kytaru a druhý na kovový kbelík, z jehož středu vede struna přivázaná na druhém konci k tyči a defakto to funguje jako kontrabas. Oba ví, jak na to, umí zpívat, jsou sehraní, vydělávají si na tom docela pěkné peníze. Jsou zvyklí hrát s celou kapelou, kterou v New Orleans mají, všichni společně přiletěli do Evropy, ale potom se rozdělili a teď tihle dva cestují sami, stopem a přespávají na nádražích, na jídlo si vydělávají hraním a protože už začíná být docela zima, směřují do Španělska a snad si do té doby stihnout vydělat dost peněz, aby měli na letenku zpátky. Mám sto chutí jim říct, ať jdou taky spát do squatu, ať nespí venku, ale necítím se tam tak doma, abych tam někoho zvala.
Odpledne další geniální jídlo od Petera a příprava na další fázi našeho streetartu, když odcházíme, míjíme se ve dveřích s těmi dvěma kluky z New Orleans, které mezitím někdo jiný ze squatu pozval.
Mám radost z toho mixu všech národností a všech směrů v jednom domě, zní to utopicky, ale nenacházím na tom vážně vůbec nic negativního.
Sara říká, že Američani nemají žádnou vlastní kulturu, že když se dva takhle potkají v Záhřebu, nehlásí se k sobě, protože mezi s sebou necítí žádné spojení.
K večeru jsme se vydáváme dělat blbosti ve výtahu. Nejdříve v obchodním centru, sedíme každý v jednom rohu výtahu pro dejme tomu deset osob a máme zavázané oči, pokaždé, když se otevřou dveře, zmateně se rozhlížíme, vlastně vůbec nemůžeme vědět, co se děje kolem a dozvíme se to, až když se počtvrté ozve hlasité Vstaňte a já se odhodlám sundat si pásku přes oči a vidím čtyři sekuriťáky, jak hystericky řvou na Petera, Kdo jste, Co tady děláte?! Před výtahem fronta lidí tvářících se dost vyděšeně. Kdo by to čekal.
Přestože potom už nejsem pro, jdeme do obytného věžáku, v rychlosti se svlíkáme do plavek a nastupujeme do výtahu, lepíme na světlo červenou fólii a předstíráme horko jak v sauně, i když se nám kouří od pusy mrazem. První obyvatel domu, který chce výtah použít, se sice baví, nicméně hned vedle zrovna začíná angličtina pro nejmenší, tudíž nás vyhazuje, aby nás neviděly děti, my se znovu oblíkáme a jako zhrzení umělci se chceme jít poučit, jak to tedy máme dělat, co Muzea současného umění, které je hned vedle, ale zrovna ho zavírají.
Nakonec trávíme zbytek večera pitím kafe a užíváním si Záhřebu.

Sobota
Velmi brzy ráno vychází Reetta a Sara s krabičkou kříd psát po chodnících celého města otázky vyvolávající otázky a Nate s Peterem lepit plakáty (vyvolávající spíše než plakání taky otázky). Zbytek soboty trávíme v restauraci, kde lacino dostanete menu obsahující polévku, salát, druhý chod, palačinku, sklenici mléka, kafe a vodu. Potom už se jen procházíme a válíme se v parku, a odjždíme.

Celkově jsme toho umění moc neudělali, ale jsem spokojená, inspirovaná a chci jet do Záhřebu znovu! A všem doporučuju!

PS. Odkaz na oficiální blog projektu - http://mostarinzagreb.blogspot.com/ a více fotek se postupně objeví na Facebooku.

Mostar 31

Už jsem tu měsíc. Docela se cítím jako doma, ale přesto je tady stále mnoho nových věcí. Přicházejí až děsivě rychlým tempem.

---

Došla jsem k tomu, že češtinu i angličtinu používám asi stejně často.

Trochu něco o lidech. Říkalo se, že jeden náš budoucí spolužák je vnuk současného vládce Severní Korey. Přišlo mi to jako dobrý vtip a ten ještě podpořil Facebook, který mi ukazoval, že Hansol Kim přidal Marxe, Engelse a Che Guevaru mezi osobnosti, které ho inspirují.

Teď už Hansol Kim na Facebooku není. Možná ho naštvalo, že ve finských hlavních zprávách použili jako jeden z obrázků k hlavním událostem dne jeho profilovou fotku. Nicméně se o tom mluvilo i v jiných zemích, protože skoro každý tady o něm dostal nějakou zprávu od rodičů.
Jaký je? Bude se k svému jménu hlásit nebo to nebude považovat za směrodatné? Jsem na to hodně zvědavá.

Něco o jídle - nejsem schopna pochopit zdejší zálibu v jezení příloh k přílohám. Mám na mysli dát si na oběd brambory s těstovinami a rýžovým salátem, místo masa můžete dostat rýži v trojobale a ze všeho nejlepší je zajíst to chlebem. Hodně se tu prodává rýžová čokoláda. Leží mi na stole, pomalu se odhodlávám.
Pečivo mi tady moc nechutná, má tak tvrdou kůrku, že to rozedře pusu. Čínské polívky, to teda vůbec nejsou žádné čínské polívky. Snadkosti jsou povětšinou extrémně přeslazené.
Ale zase se občas dostanu k nějaké cizí kuchyni -od finských mumínkových bonbonů přes nizozemské wafle a čínské sušenky až k židovské novoroční hostině, po které tedy musím konstatovat, že je štěstí, že to musí jíst jen jednou za rok-, ale vůbec se nezlobím, když mi v noci zaklepou na dveře dvě Židovky, jestli nechci karamel. No a taky se dá v Bosně koupit výborný puding v krabičce. A všude jsou granátová jablka, která jsou už teď výborná a to ještě nejsou zralá. Můžeme si je jen tak utrhnout a sníst.

Zajímá mě, jak to se mnou bude v divadle. Ten předmět je dost intenzivní (ostatně jako všechny předměty), každý den máme tak tři hodiny, převážně ve stylu Stanislavského, nic není jen tak, Sněženka je stará škola a ani na chvíli si neodpočinem. Navíc musíme mít první představení hotové do konce listopadu. Takže ve zbytku měsíce, kdy nemáme hodiny, máme spoustu úkolů.
Do toho máme dost intenzivní lekce klaunství, které mě většinou nabijí neuvěřitelně euforickou energií, které se tak tři dny nemůžu zbavit. Což je zajímavé proto, že Peter, který je většinou zdrojem toho nadšení, je mimo klaunství docela mimo. Tak Dyťasovsky mimo. A moc nechápe vtipy. Nebo prostě jen nejsem vtipná.
A konečně, mám taky strašně moc nápadů. Asi mi z nich praskne hlava. Mám pocit, že bych neměla nikdy spát a pořád jen něco tvořit a číst.

Rozdíl mezi mezinárodními a místními studenty UWCiM vidím v sebvědomí. Nechci zobecňovat. Toto je můj názor, který vznikl za měsíc, co tady jsem a určitě se bude ještě hodně formovat. Ale zatím: místní jsou hlasití, v hodinách zapáleně diskutují, občas, i když ne moc často, opakují cizí názory jinými slovy a když ne, stejně mají potřebu se přihlásit, aby řekli aspoň, že s někým souhlasí. Jsou tady extrémy jako Stefan, který dostal z testu z matematiky 6 a ne 7 (což je nejlepší) a nahlas prohlašoval, že když už on nemá sedmičku, tak kdo jiný může mít (přitom ji pár lidí mělo), anebo Ana, která je nejen vždy první v diskuzi, ale je odhodlaná reagovat na úplně každý další příspěvek a odpovídat na všechny otázky učitelky, byť nejsou určeny jí a kolikrát to ani nejsou otázky. Ana si taky myslí, že jí některé části rezidence patří. Tak například když jsem šla použít ten z asi deseti záchodů, co tady máme, který je naproti jejího pokoje, začala urputně klepat na dveře a řvala po mně, ať okamžitě vypadnu.
Další zajímavý případ je Damir, který je tady teprve asi čtyři dny - přijel teď, protože to tady jedna slečna už vzdala a protože je teprve začátek roku, ještě stihne všechno dohnat. Máme spolu hodiny divadla, už na té první se projevilo jeho extrémní sebevědomí. Na otázku, jaké má zkušenosti s divadlem, odpověděl, že mnohé. Potom přešel do svého jazyka a vyjmenoval asi deset her, ve kterých hrál hlavní roli. (V hodinách se smí mluvit jen anglicky a je docela hloupé, když vede student s učitelem rozhovor, kterému nikdo jiný nemůže rozumět.) Kterou z divadelních profesí byste chtěli dělat? Já chci být určitě herec, protože na to mám talent, vím, že lidi baví se na mě dívat a mě baví, že se na mě dívají. Angličtina naší učitelky divadla sice není moc dobrá, ale dokážeme se pochopit. Damir ale, snad aby nám to usnadnil, se snaží všechno za ni vysvětlovat lépe (protože on všechna cvičení a hry zná, on už to všechno dávno dělal), u toho přímo podsouvá, jak je to správné, jak se máme cítit a takovéhle věci, které má každý jiné.
Většina těch, co o sobě nikdy neřekli, že jsou v divadle dobří, je lepší než on, pokud jsem schopna soudit. Ale raději nebudu předbíhat. Třeba je tohle zatím jen jeho stydlivá, nerozkoukaná fáze.
To jsou ti nejlepší.
Paradox je, že z většiny zemí se sem po napsání všech esejí, životopisů, motivačních dopisů, pohovorů, testů a podstoupení té snad nejtěžší zkoušky - sehnání všech razítek, lékařských potvrzení a víza dostane jeden člověk. Z Bosny a Hercegoviny čtyřicet. Přesto je potřeba si zachovat převahu, když to nejde jinak, tak zarputilým používání místních jazyků.
Každopádně, je třeba, Veroniko, připustit, že nemusím mít vždycky pravdu.

Rádio je báječná věc. Není nad to si zapnout Vltavu, dozvědět se, že zprávy četl Petr Gojda a vědět, že Petr Gojda teď tím pádem pomalu odchází ze studia, vychází do pražských ulic a možná se staví někam do HanyBany a dá si pivo s lidma co tam potká, mezitím co já a spousta jiných lidí, kteří umí česky (což je na tom právě to nejlepší), zůstaneme s Vltavou a budeme vědět, že ať jsme kde jsme, všichni teď slyšíme to stejné. A když pak přesně o půlnoci hrají státní hymnu (ty vole), začínám se cítit jako zapšklý vlastenec.

Mostar 26

Všechno co je domácí, je skvělé: zelenina, šťáva, syrnica i rakja.

Všechno, co je tady, je jejich majetek: "Voda řeky Neretvy je tady tak čistá, že ji můžete pít," řekne týpek, co má na starost bezpečnost našeho raftu a jen co se napiju, hodí do řeky Neretvy nedopalek.

Jsou tady nepříjemní lidi, co se nesnaží komunikovat, učitelky ze základky nebo z gymnázia, co do vás natvrdo vrazí, i když vás vidí a vidí, že nemáte kam uhnout, mladí lidi, co po vás přes ulici pořvávají, Hej ty si z Ameriky, hej?
Jsou tady staré paní, co venčí pejsky a jsou schopné vám anglicky vysvětlit, jak se kam dostat, jsou tady českoslovenští vyvolávači fotek, jsou tady paní na poště, co ovládají jazyk obrázků a jsou tady postarší pánové s tak precizní výslovností, že už vím, jak se seznámili se svými manželkami.

Ještě mi nepřišla žádná pošta a ještě nikomu nepřišla žádná odsud - mám z toho stejný pocit, jako když Antonín ne a ne odstopovat z Prahy.

Jsou tady lidé, co zažili válku.

A když válka zničila Stari most, řekli si: "No co, však my postavíme ještě starší."